Tradiční techniky zdobení dřevěných předmětů 1. díl – výzdoba rytím

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Ke zdobení dřeva se dříve používaly samozřejmě nejčastěji různé malířské techniky, ale naši předci znali celou řadu dalších zajímavých možností. S nimi nás v krátké sérii článků seznámí Helena Šenfeldová. Není to téma sice ryze „malířské“, ale i zde jde o úpravu dřevěných povrchů a současně o ukázku bohatých lidových tradic našeho venkova, s nimiž se, byť jen sporadicky nebo v muzeích, můžeme setkat i dnes.

Dřevo bylo v našich podmínkách v tradiční lidové výrobě nepostradatelným materiálem, z něhož člověk zhotovoval své pracovní nástroje, různé užitné předměty, případně i obydlí. Všechny tyto předměty musely především dobře sloužit, ale záleželo samozřejmě i na jejich tvaru, vzhledu a dokonalosti zpracování. Některé se také zdobily, ale vždy jen tak, aby to nepřekáželo jejich funkci.

Nejbohatší výzdobu nacházíme zejména na takových předmětech, které vedle svého praktického využití měly pro výrobce nebo uživatele ještě nějaký další význam. Některé se dávaly darem, jako například přeslice, roubíky na vázání obilí či desky na praní a mandlování prádla. Jindy bylo nutné pracovní nástroj zpevnit, někdy se sestavoval z několika kusů. Toto účelové technologické tvarování nástroje podněcovalo estetické cítění tehdejších výrobců k dalšímu úkonu – ke zdobení. Zpevnění či spoje se začlenily do tvaru výrobku zdobně a staly se místem, od kterého se výzdoba rozvíjela po další ploše. V jiných případech výzdoba činila obecný předmět jedinečným. Tak se rozvíjely ornamenty komponované kolem letopočtů, iniciál a jmen majitelů nebo pořizovatelů. Bylo tomu tak zejména u dárků, ale také u předmětů, které sloužily dlouhou dobu (vozy, lisy na víno, tkalcovské stavy apod.), u nichž letopočet a iniciály výrobce nebo pořizovatele měly zachovat v paměti, kdo dal předmět zhotovit. Mnohé podobně umístěné výzdobné prvky představovaly původně ochranné symboly.

Velkou příležitost k výzdobě poskytoval nábytek. Zde působily i určité dobové vlivy. Vývoj a výzdoba malovaného nábytku je samostatnou kategorií, kterou se v našem případě nebudeme zabývat. Dotkneme se jen drobnějších nábytkových součástek zdobených profilací, rytím nebo řezbou (poličky, lavice, tesařsky zpracovávané truhly – „súsky“).

Přečtěte si:  Šlechtova restaurace ve Stromovce. Jaké podlahy má ve svých sálech slavná Šlechtovka?

Výzdoba rytím

Zdobení rytím je technicky nejjednodušším způsobem zdobení. Základem je různě umístěná a tvarovaná linka. Při rytí se rozrušuje povrch, ale neodbírá se z něj téměř žádná hmota dřeva, nanejvýše slabá tříska, zůstává jen úzká stopa nástroje. Rylo se do přírodního povrchu dřeva, na východní Moravě se rytím zdobily předměty zbarvené na povrchu zakuřováním.

„Krbík“ – schránka na brousek, kterým se brousila kosa. Kosec nosil krbík zavěšený v pase na kalhotách, aby měl brousek po ruce, když bylo potřeba přiostřit kosu.

Rytá výzdoba na svrchní části mandlovací desky. Doplněna po okrajích rytou linkou a jednoduchou řádkou vrubořezových vrypů.

Nástroje

Nejjednodušším nástrojem pro rytí byl nůž. Mohl posloužit jak při tvarování předmětu, tak při jeho výzdobě. Rylo se špičkou nože a záleželo na její ostrosti a na jisté ruce pracovníka. Pokud se ve výzdobě vyskytovaly oblé linky, mohlo docházet k nepravidelnostem. Nejvhodnějším nástrojem pro tuto práci bylo dlátko zvané „kozí nožka“. Mělo průřez ve tvaru hodně sevřeného písmene V. Vyrytá linka se tedy nepatrně rozšiřovala, a tak nabývala na plasticitě. Toto dlátko se také lépe vedlo po lince ornamentu a práce s ním byla o něco snazší než rytí pouhým nožem. Zkušený pracovník si také pomáhal malou paličkou. Jednou rukou vedl dláto podle zamýšleného vzoru, druhou poklepával na konec rukojeti dlátka, a tak se snáze dostal pod povrch dřeva. Na Valašsku se k rytí ornamentu užíval také „výstružník“, kterým se jinak dělaly žlábky do šindelů. Bylo to železné dláto tvarované do písmene T, střední část se zasadila do násady, na obou horních koncích byly hroty ramen zahnuté do háčku s vybroušenou hranou. Těmi se vyřezávaly žlábky a také mohly posloužit k rytí ozdob na zakuřovaných hračkách.

Kruhové ornamenty, které byly pro rytou výzdobu také příznačné, se ryly velkým kružítkem. To mělo na jednom rameni žlábkovitý zabroušený háček – podobný jako u výstružníku. Při vyrývání kružnice bylo nutné vyvinout určitý tlak. Aby ramena kružítka zůstala ve stejné poloze, jejich vzdálenost udržovala příčka se zajišťovacími kolíčky. Urychlení a přesnější provedení rovných linek představovalo použití speciálních hoblíků (zubáků, výžlabníků, „prutovníků“). Takto se dělaly zejména okrajové linky, které ohraničovaly ornament nebo provázely a vzhledově změkčovaly hrany výrobků. Upravený vodicí žlábek takového hoblíku vedl nástroj po okraji a želízko vyrývalo linku v přesně určené vzdálenosti. Hoblíkem se mohlo vyrývat i několik linek vedle sebe podle toho, jak se vytvarovalo ostří jeho želízka.

Přečtěte si:  Desky Packwall, po stopách recyklace nápojových kartonů

Vzory a jejich užití

Technologicky nepříliš svázaný způsob výzdoby, jakým bylo rytí, vedl k celkem volné kresbě po dřevě. Častými motivy byly vlnovkovité či zubaté linky. Vlnkovité linky připomínaly stonky nebo větévky, a proto se často doplňovaly jednoduchými náznaky lístečků ze dvou spojených obloučků, náznaky kvítků či drobnými spirálami. Jindy se vlnovky nebo klikatky ornamentálně proplétaly, někdy tvořily výzdobu ornamentální linky sestavené z různě propojených „půlkružnic“ vyrytých kružítky.

Výrobce vyryl na bočnici hračky na zakouřeném základě bohatou růžici. Pracoval výstružníkem.

Tyto lineární motivy se často umísťovaly na podlouhlé části předmětů: přeslice, roubíky na vázání povřísel, ale také na oje, různé příčky nástrojů a vozů apod.

U některých předmětů, které sloužily jako dar, umísťovaly se do středu výzdoby letopočty, iniciály nebo náboženský symbol IHS. Kolem nich se vinuly vlnovky, větévky, vyskytovaly se také náznaky stromů, plátkové kvítky, srdéčka, jednoduché kompozice kytic, výjimečně i náznaky figurek. Vše zjednodušené, náznakové, jak to dovolila technika rytí.

Rytí bylo příznačné i pro kolářské výrobky. Často se na voze zdobila zadní příčná deska. Na ní obvykle střed výzdoby tvořilo vyryté jméno majitele vozu ohraničené vlnovkami a dalšími motivy. Koláři měli často ve své dílně vzorníky řezeb – byly to laťky s vyrytými motivy, podle nich se mohl vybírat vzor. Koncem 19. století vyšla i příručka rytého ornamentu pro řemeslníky.

Přečtěte si:  Dřevěné fasády, které umí přirozeně stárnout, vyhledávají čeští zákazníci stále častěji

Rytí na zabarveném podkladu

Výzdoba rytím na zabarveném podkladu se dochovala až do poloviny 20. století na východní Moravě, v její hornaté části. V minulosti se tak zdobily převážně jen tesařsky zhotovované truhly zvané „súsky“, do poloviny 20. století se tato výzdoba dochovala při domácké výrobě hraček na Valašsku.

Zakuřované výrobky se dělaly převážně z bukového dřeva. To se zabarvovalo zakuřováním, „čaděním“, někdy se zabarvilo až do tmavohněda a pak se do jeho povrchu vyrývala výzdoba. Vznikl světlý ornament na tmavém podkladu.

Zakuřování se dělo několika způsoby. Původně se hotový výrobek („súsek“) postavil na půdu domu, kam odcházel dým z topeniště. (Domy v těchto horských oblastech dlouho neměly komíny a dým se shromažďoval na půdě a odcházel různými otvory ve střeše.)

Nářadí a hračky, které byly produktem pozdější hromadné domácké výroby, se zakuřovaly v uzavřených prostorách, nejčastěji v udírnách postavených ve stráni za domem nebo ve speciálních zakuřovacích píckách. Vytvarované, ale nesestavené díly hraček se narovnaly do pícky, u jejího ústí se rozdělal oheň a pak se zaházel mokrými odřezky dřeva a otvor se utěsnil. Dřevo jen doutnalo a hodně dýmilo. (Pícka neměla jiný vývod než ústí.) Potom se jednotlivé díly hraček sestavily dohromady a do hotových tvarů se ryla výzdoba.

Ornamentika

Ornamentika tohoto typu ryté výzdoby byla pouze geometrická. Skládala se hlavně z linek, kružnic a půlkružnic. Kružnice se kružítkem dělily na další dílky, takže vznikaly jakési bohatě vyplněné růžice. Na „súscích“ byly kružnice velké, třeba dvě vyplňovaly celou přední stěnu, na hračkách byly úměrné jejich velikosti. Hračky vyráběné v posledním období (kolem poloviny 20. století) byly zdobeny po celé ploše, někdy až přezdobeny – zřejmě ve snaze o větší atraktivnost a prodejnost.

Doplňkem výzdoby zakuřovaných hraček byla výzdoba vykrýváním. Užívala se hlavně na rukojetích a násadách dětských hrabiček nebo dřevěných kladívek. Tyčky rukojetí a násad se před vložením do zakuřovací pece omotaly vlhkou kůrou, která zabránila přístupu kouře ke dřevu. Když se kůra odstranila, zůstaly po ní světlé proužky rukojeť spirálovitě ovíjející.

Kladívka-hračky s násadami vzorovanými obtočením, které zabránilo zakouření, a tak vznikl spirálovitý vzor.

Helena Šenfeldová
Foto: archiv autorky

Share.

About Author

Comments are closed.