V noci z 2. na 3. března 2014 pohltily plameny národní památku Libušín na Pustevnách. Historický unikát architekta Dušana Jurkoviče tehdy téměř celý shořel kvůli závadě komína. Rožnovské Valašské muzeum v přírodě na základě vědecké rekonstrukce dřevěnou stavbu obnovuje do podoby z počátku minulého století a práce právě vrcholí.
Požár zničil útulnu Libušín v noci z 2. na 3. března 2014.
Libušínu se po obnově vrátí podoba a barevnost z roku 1925, kdy byly dostavěny všechny jeho části. Stavba bude světlejší a změní se i odstíny barev na ty, které odhalil velmi podrobný restaurátorský průzkum. Muzeum zároveň také upravuje sousední objekt Maměnka, který rovněž navrhl Jurkovič. Obě stavby k sobě nerozlučně patří, proto bylo rozhodnuto, že i Maměnka dostane svůj původní barevný vzhled.
Průzkum barevných vrstev – odebrání vzorků a čištění povrchu.
Celá rekonstrukce je přitom důsledně realizována tradičními rukodělnými řemeslnými postupy. „Chtěli jsme dokázat laické i odborné veřejnosti, že stavbu takového rozsahu, jako je Libušín, lze obnovit způsobem, jakým ji naši předci postavili,“ říká restaurátor Valašského muzea v přírodě Luděk Dvořák. „Spousta lidí tvrdila, že to nejde, že to dnes nikdo neumí, ale mýlila se. Pod mým vedením řemeslníci procházeli školením, jak ručně materiál opracovat, jak ho vybírat a jak by měl vypadat (nebo dříve opravdu vypadal), včetně technologických postupů zpracování i povrchové úpravy. Musím konstatovat, že mnohé řemeslníky tento postup nadchl a dnes ovládají hoblíky určitě stejně dobře jako řemeslníci dříve. Ano, musí se o dřevě vědět více, než když za nás pracují stroje. Podle mého názoru v posledních desetiletích není v této republice památkového objektu takového rozsahu, kde by bylo uděláno tolik rukama a bez pomoci strojů, jako je Libušín.“
Návratem k původní barevnosti prošla také útulna Maměnka.
Na základě podrobného průzkumu stavby i dobových pramenů byla odhalena původní barevnost nejen Libušína, ale i sousední Maměnky a také zde se používají původní materiály a technologie. Odbroušena byla alkydová barva, kterou byly objekty natřeny při rekonstrukcích – Libušín koncem 90. let, Maměnka roku 2003. Nyní je používána barva olejová, jejíž jednotlivé odstíny přímo „na míru“ vyrábějí ve Švédsku, ve firmě OTTOSSON, která se tradičními postupy dlouhodobě zabývá a dodává své výrobky v nejvyšší kvalitě, již určuje množství i jakost pigmentu v oleji.
Detail dokončení první etapy.
Z historie útulen Libušín a Maměnka
Dvě útulny, Libušín a Maměnku, postavila na zakázku Pohorské jednoty na Pustevnách vsetínská stavební kancelář Michala Urbánka, jehož tehdejší zaměstnanec, slovenský architekt Dušan Jurkovič, je projektoval ve slohu tzv. lidové secese. Zpřístupněny byly v roce 1899.
Na výzdobě interiéru Libušína se podílel český malíř Mikoláš Aleš, který si zájem o Valašsko odnesl již z Národopisné výstavy českoslovanské, konané v Praze roku 1895, na níž byla instalována mimo jiné valašská dědina s hospodou Na posledním groši. Podle Alšových kreseb zbojníků Ondráše a Juráše, portáše Stavinohy a boha Radegasta vymaloval interiéry Libušína akad. malíř Karel Štapfer. Architektonické prvky exteriérů použil Jurkovič z lidových staveb řady valašských, ale i kysuckých vesnic.
Po turistickém útlumu způsobeném první světovou válkou nastal další stavební rozvoj Pusteven za první republiky. V roce 1926 byla dokončena výstavba moderního horského hotelu Tanečnica. V jednom z jeho pokojů strávil noc československý prezident Masaryk při své návštěvě Valašska v červnu 1928. Téhož roku v zimě se na nově postaveném pustevenském můstku konaly závody ve skocích na lyžích.
V roce 1932 byl na hřebenu mezi Pustevnami a Radhoštěm postaven další horský hotel nazvaný Radegast. Pohostinskou a ubytovací funkci tehdy také plnila Útulna pod radhošťskou kaplí.
Druhá světová válka přinesla zpustošení pustevenských objektů, neboť v jejím závěru v nich byli ubytováni příslušníci Hitlerjugend a maďarských asistenčních oddílů.
Po válce, v roce 1947, se na Pustevny dostavil tehdy téměř osmdesátiletý Dušan Jurkovič a přimluvil se za zachování objektů, přestože se vyjádřil, že by takto již nestavěl. Nejstarší útulny se pomalu dostávaly do havarijního stavu, takže časem zůstal plně funkční jen hotel Tanečnica a nedaleký hotel Radegast.
S myšlenkou zásadní rekonstrukce pustevenských útulen přišlo v 80. letech Valašské muzeum v přírodě. Realizovat se ji podařilo ale až od roku 1995. Po čtyřech letech, v roce 1999, byla slavnostně znovuotevřena restaurace Libušín a v roce 2003 byl zpřístupněn také hotel Maměnka. Areál Pusteven byl v době rekonstrukce prohlášen Národní kulturní památkou.
Text a foto: Zdroj – materiály Luďka Dvořáka,
Valašské muzeum v přírodě
