4. Nášlapná vrstva
Zhotovitel nášlapné vrstvy musí nosnou vrstvu podlahy – podlahový potěr převzít, případně upozornit na odchylky jeho kvality.
Prvním aspektem je vlhkost potěru, stanovená nejobjektivněji tzv. gravimetrickou, případně karbidovou metodou. Oba tyto postupy však mají závažná omezení a nepostihují obvykle vlhkost v celkové skladbě podlahy tak, jak byla výše popsána. Proto byla nově zpracována ČSN 74 4510 Zkušební metoda pro měření míry emise vlhkosti z nosných vrstev podlah pomocí bezvodého chloridu vápenatého.
Měření vlhkosti podlahových vrstev má zásadní význam pro bezpečnou instalaci povrchových nášlapných vrstev zvláště v těch případech, kdy se jedná o vrstvy difuzně omezeně prostupné či neprostupné.
V případě uzavření příliš vysokého obsahu vody v pórovém systému podkladu dochází v důsledku kapilárních a osmotických tlaků k výskytu povrchových defektů (deformací), v případě hygroskopických nášlapných vrstev (dřevo) k jeho objemovým změnám a následnému zvlnění.
Jako nejspolehlivější metoda pro určení vlhkosti se dosud používá tzv. gravimetrická metoda, popsaná např. v ČSN EN ISO 12570.
Nevýhodou tohoto postupu je nezbytnost destruktivního odběru vzorků z podlahy a jejich následný převoz do laboratoře, kde je nezbytné provádět sušení vzorku při zvýšené teplotě až do ustálené vlhkosti.
Operativnějším postupem je často používaná tzv. karbidová metoda, která není normalizována, umožňuje však většinou s přijatelnou přesností stanovit vlhkost opět na základě odběru malých vzorků z posuzované podlahové vrstvy. Hodnoty stanovené karbidovou metodou nejsou shodné se stanovením vlhkosti metodou gravimetrickou (vážkovou) a často uváděný přepočítací vztah má pouze omezenou platnost.
I když je karbidová metoda operativnější a umožňuje stanovit vlhkost in situ, nedostatkem obou výše uvedených metod je okolnost, že odebrané vzorky nezachycují obvykle celou vrstvu podlahové vrstvy (např. cementové/ anhydritové mazaniny v tloušťce několika cm) a převážně odrážejí stav povrchových vrstev v tloušťce do 1 až 2 cm.
Často používané „nedestruktivní“ elektrické metody, ať již odporové nebo kapacitní, jsou mimořádně nepřesné a jejich reprodukovatelnost závisí i na teplotě a relativní vlhkosti vzduchu okolního prostředí. Zejména však nejsou dostatečně reprodukovatelné.
Nová metoda podle ČSN 74 4910 nevyžaduje destruktivní odběr vzorků a zároveň zjišťuje in situ celkový transport vlhkosti z otevřeného pórového systému směrem k povrchu nášlapné vrstvy. To umožňuje zachytit i případný transport z dalších podkladních vrstev nebo zeminového podloží. Metoda je dlouhodobě používána v USA a jsou pro ni k dispozici dlouhodobě ověřená kritéria tak, aby bylo možné na základě jejích výsledků rozhodnout o přípustnosti instalace nášlapné vrstvy.
Příloha B revidované ČSN 74 4505.
Dalším významným aspektem je tahová pevnost podkladu, a to u adhezně kotvených (lepených) nášlapných vrstev. Požadavky jsou uvedeny opět v ČSN 74 4505 článek 4.8.3. Tahová pevnost podkladu se stanovuje tzv. odtrhovými zkouškami. Na náhodně vybrané zkušební místo se nalepí odtrhový terč (kruh o průměru 50 mm nebo čtverec o půdorysných rozměrech 50 x 50 mm) a po vytvrzení lepidla se táhlem připojí přenosná hydraulická odtrhová aparatura umožňující vyvozovat tahovou sílu kolmou k podkladu a registrovat její úroveň na mezi porušení. V případě, že tahová pevnost podkladu je nevyhovující, je u adhezně kotvených vrstev velmi riskantní jejich aplikace s ohledem na objemové změny a z nich vznikající smyková napětí, která mohou nášlapnou vrstvu od potěru oddělit/delaminovat. V tomto případě pak ztratí nášlapná vrstva, byť lokálně, plošnou podporu a může postupně docházet k její degradaci.
Třetím závažným aspektem je pak přítomnost jakýchkoliv defektů, a to zejména trhlin nebo pracovních spár v potěru.
U tzv. plovoucích nášlapných vrstev je riziko promítnutí těchto defektů do nášlapné vrstvy malé. V případě adhezně kotvených nášlapných vrstev (polymerní nátěry, stěrky, vinyl) se však tyto defekty do nášlapné vrstvy obvykle promítají, protože jakákoliv trhlina či pracovní spára funguje zároveň jako teplotní dilatace, takže v závislosti na klimatických podmínkách, resp. kolísání teplot ve vnitřním prostředí, dochází k jejímu pohybu.
30
Sanaci těchto defektů je třeba věnovat vysokou pozornost. Oblíbené „sešívání, sponkování“ musí být provedeno důkladně a pečlivě tak, aby kotvicí trny měly dostatečný průměr a byly umístěny přibližně uprostřed výšky potěrové vrstvy. Velmi často lze v praxi registrovat symbolické sešití trhlin, kdy se do prořezů diamantového kotouče zapravují tenké, relativně krátké drátky, jejichž schopnost blokovat pohyb trhliny je nepatrná.
Z výše uvedeného nástinu problematiky je zřejmé, že každý zhotovitel následné podlahové vrstvy by měl věnovat podkladu, který přejímá a na který své dílo pokládá, zvýšenou pozornost, a to tak, že by měl mít k dispozici pro pozdější případné reklamace hodnověrné podklady a fotodokumentaci.
Vzhledem k tomu, že v této oblasti je dosud velkou vzácností důsledná přejímka jednotlivých vrstev, byla nově revidovaná ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení doplněna o normativní přílohu A.1 Podlahy v bytové a občanské výstavbě.
V této příloze je popsán postup přejímky jednotlivých vrstev a povinnosti jednotlivých zhotovitelů týkající se potřebné dokumentace. Tak jak je dosud formálním zvykem předávat nejrůznější prohlášení o shodě a technické listy použitých materiálů, měla by být tato příloha součástí předávací dokumentace a měla by zachycovat skutečné parametry provedené podlahové vrstvy i podlahy jako celku.
Vzhledem k tomu, že zejména u průmyslových podlah jsou záruční doby často až pětileté, je nezbytné, aby zhotovitelé veškerou tuto dokumentaci pečlivě uchovávali a archivovali.
Ing. Pavel Dohnálek, Ph.D.,
doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc.,
EXPERTBETON s.r.o.
