…proč helvétská víra už není to, co bývala, a proč svazek na věčné časy nevydrží někdy ani pár měsíců.
„Slyšíte to? A tady taky!!! A tady!!!“ křičel naoko nepříčetný pan R., povoláním zbohatlík. Je to stará profese, dříve nazývaná též podvodník, loupežník, lapka. (Pan R. není Rumcajs, ten se moc v jeskyni nenapakoval, vzorně s Mankou vychovával Cipíska a měl dobrý morální profil.) Od loupežníků se však zbohatlík liší tím, že dokud jej nezavřou, a často i potom, těší se aspoň zdánlivé veřejné úctě, respektu a strachu.
Myslím, že už je načase oddělovat podnikatele, kteří úspěchu ve své práci obětovali zdraví, čas, rodinu a kamarády, od těchto koumáků a zbohatlíků, kteří obětovali pouze páteř, čest a poctivost. Sám pan R. se netajil tím, že obrovský nový dům ho nestál ani polovinu původního rozpočtu, že vše vyreklamoval. A nyní klepe systematicky lžicí do podlahy, leze pod stůl a radiátor a… řve.
Toto není premiéra, toto už je několikátá repríza. Tuto show sehrál už podlahářům, stavebnímu dozoru, přivolanému znalci a teď dodavateli podlah. Během těch opakování to nacvičil tak dobře, že šokovaní hosté v jeho obýváku nejsou takřka schopni slova. I kdyby byli, stejně by je mluvit nenechal.
Celoplošné lepení není novinkou, již desítky let se k podkladu lepí PVC podlahoviny (nyní nazývané vinyly), parkety, koberce. Co novinkou naopak je, je takřka exploze variant, se kterými se můžeme setkat. Beton není jen beton, je to směs nejrůznějších hmot, chemikálií a přídavných látek, které ovlivňují jeho konečnou vlhkost a vlastnosti. Anhydrit je snad ještě pestřejší koktejl nejrůznějších substancí. Vinyly mají obrovské spektrum tvarů a rozměrů, nejrůznějších podložek a podkladních vrstev. K tomu přidejte všechny typy penetrací a vyrovnávacích stěrek. Naštěstí všechny dřeviny jsou z hlediska lepení navzájem dost podobné, ale to nám moc nepomůže. Vynásobte si všechny možné varianty skladby podlahy – dostanete se k číslu, které se vám na displej kalkulačky nevejde. A teď vyberte z dalších stovek možností to jediné správné lepidlo.
Dříve to bylo jednodušší. Jak nabídka lepidel, tak možností podkladu a výrobků pro povrchy podlah byla podstatně chudší. Ovšem proto se tehdy celý národ naučil improvizovat a hlavně nedodržovat doslova předpisy dodavatelů – a tato národní vlastnost nám zůstala dodnes.
Celoplošné lepení říká, že lepíme celou plochu. Je to ale opravdu nezbytné? A je to pravda? Položme si napřed otázku, proč vlastně podlahoviny lepíme.
Přece, aby to drželo. I když jsou podlahové krytiny, ať už dřevěné nebo vinylové, poměrně těžké a nikam by z podlahy samy neodešly, je lepší je přilepit. Tím dostaneme soudržnou a pevnou podlahu, která má rovný povrch, nehoupá se, nevrže, nedeformuje se. Snese větší provoz a zatížení. Plovoucí způsob montáže je také dobrý, ale pokud chceme dosáhnout dobrého povrchu například u mozaikových parket nebo vinylu v rolích, je lepení důležité.
Lepení podlah je spojeno s moderními technologiemi. V historických dobách byly parkety přibíjeny hřebíky. Na moderní podklady, jako je beton či anhydrit, je přibíjení nepoužitelné, stejně tak například u vinylu. I když…?
Ovšem jak moc dobře to má držet? Jedno z nejlepších lepidel minulosti, asfalt, drží tak dobře, že jej ani po desítkách let z parket nedostaneme. Potřebujeme tak velkou pevnost lepení?
Limitem je pevnost materiálů, které k sobě lepíme. Přídržnost stěrek a potěrů se pohybuje kolem (a pod) 1 MPa, podobně je na tom rozlupčivost dřeva a materiálů na bázi dřeva. Soudobá lepidla dosahují i výrazně lepších hodnot, i kolem 4 MPa. Což není zbytečné, jak jsme zde již mnohokrát zdůrazňovali, dřevo pracuje (tedy bobtná či sesychá) silou posunovací lokomotivy. Stejně tak smršťování vinylu nebo vodorovné namáhání koberců vyžaduje pevné přilepení.
Z toho ovšem vyplývá, že při použití lepidla, které má konečnou pevnost 4 MPa, stačí pro udržení podlahoviny na podlaze pokrytí čtvrtiny plochy. A tady je začátek dlouhé debaty odborníků i laiků o tom, co to je celoplošné přilepení. V normě ČSN 49 2120 je stanoveno, že musí být přilepeno 60 % plochy. Z logiky věci vyplývá, že nános má být rovnoměrný, ne přilepit dvě třetiny plochy místnosti a zbytek nechat bez lepidla. Hlavním cílem je umožnit využití inovativních nanášecích přístrojů, které nepokrývají celou plochu rovnoměrně, ale vytvářejí tzv. housenky, mezi nimiž jsou mezery. To znamená, že plocha není spojitě pokryta lepidlem, i když se celková plocha lepení zvětší roztlačením při zatížení. Ocitujme přesně text této normy: „Plocha přilepení každého vlysu/ dílce musí být nejméně 60 %. Je dovoleno, aby se na podlaze vyskytovalo nejvíc 0,1 % uvolněných prvků, pokud nejsou soustředěny, a nebo se nejedná o konce prvků.“
Ovšem co ta dutá místa, na která poukazuje svou lžicí pan R.? Jsou, nebo nejsou přípustná? A mají vliv na životnost podlahy? Podívejme se na to jako na sport:
Obavy z toho, že se odlepená plocha bude zvětšovat, stojí na jedné polovině hřiště. Strach, že se bude podlaha v tomto místě deformovat – tamtéž. Představa, že je dutě znějící místo dřevěné podlahy signálem nekvalitní práce nebo vady díla, ta je tam také s nimi. Dojem, že byla porušena norma, předpis, požadovaná vlastnost spolu s pocitem křivdy, že jsem za své peníze nedostal to, na co mám nárok, tento tým dotváří.
Na druhé straně stojí znalost pevnostních vlastností podlahy. Dále ověření, kde vlastně k oddělení souvrství došlo, a vyloučení například odlepení lamely nášlapné vrstvy. Vědomí, že dutě znějící místo může a nemusí znamenat vadu, a racionální posouzení významu a namáhanosti daného místa, ty tvoří tým soupeře.
Nyní na hřiště vstupuje sudí – znalec, odborník, pan R., podlahář, elektrikář od sousedů či náhodný známý. Ti podle svého subjektivního postoje a zainteresovanosti vyřknou verdikt. Proto se nedivme, že se reklamace dutě znějících míst rozmohla a rozšířila jako spalničky. Může se stát, že zvítězí rozum, může zvítězit obava, může zvítězit vypočítavost. Pravidla hry jsou nejasná, norma řeší problém jen zčásti a motivovaný rozhodčí kdykoli může písknout penaltu.
Co s takovou podlahou? Vytrhat a položit znovu? Požadovat slevu? Podlepovat injektáží nebo mikroinjektáží? Osobně se domnívám, že dutě znějící místo není bez prokázání příčiny vzniku tohoto zvuku vůbec reklamovatelné. Ze zkušeností s hudebními nástroji a jejich ozvučnicovými deskami je zřejmé, že výška tónu dřeva je závislá na mnoha faktorech a je značně proměnlivá. Nevylučuji duté místo v místě změny tónu poklepu, ale přijde mi absurdní řešit tuto věc lokálně na několika desítkách centimetrů čtverečních v bytě. Při chůzi a běžným používáním podlahy není tento jev zjistitelný. Klepání lžičkou do podlahy běžný způsob používání podlahy není. Tedy aspoň doufám.
Pro ty, kteří by rádi tuto metodu využívali, prozradím kalibrační postup. Zaklepejte toutéž lžičkou a toutéž intenzitou na čelo reklamující osoby. Pokud se ozve zvuk dutější než z podlahy, můžete od další důkladné analýzy parket upustit – vada je jinde než v podlaze.
„To lepidlo drží jak helvétská víra.“ Tento slogan dávných prodejců lepidel na jarmarcích odkazoval na fakt, že helvéti nebo také kalvinisté či „berani“ – tedy příslušníci protestantských církví – trvali na své víře přes veškerý útlak, násilí a mučení.
Naše soudobá lepidla mají moderní formulace a složení, fungují za mnohdy nepředstavitelných podmínek a jsou občas i poměrně drahá. Tak jak je možné, že známe případy, kdy lepidlo nedrží? Příčiny mohou být nejrůznější, ale jedno mají společné – nedodržení jedné nebo více podmínek lepení.
Mezi ty základní požadavky patří dosažení teplot a vlhkostí – jak prostředí, tak i jednotlivých materiálů.
Na to se často zapomíná v situaci, kdy se finišuje, aby byla podlaha hotová do Vánoc. Rtuť teploměru taktak donutíme vyšplhat na 15 °C, ale beton zůstává nejen vůči našim snahám chladný. Velmi chladný.
Stejně tak letní horka nebo průvan na stavbě mohou ovlivnit rychlost schnutí nebo zavadnutí lepidla a podlahovinu pak klademe do lepidla, které má svou nejlepivější chvíli za sebou.
Již zmiňovaná národní improvizační vlastnost vede k tomu, že z důvodu například úspory kombinujeme stavební chemii od různých dodavatelů a různých bází. Co z toho vznikne, ví Bůh. Sice ne výbuch, ale spolehlivost lepeného spoje je spíše otázkou (ne)pravděpodobnosti než oprávněných očekávání.
Kdysi nápisy na domech a transparenty hlásaly náš kamarádšoft na věčné časy s velkým rudým bráchou. Naštěstí už je to minulost, ale naše představa o tom, že něco trvá na věky, ta nám zůstala.
Proto stavíme domy na věky a očekáváme, že na věky bude vše, co tam dáme. Sice za rok vyměňujeme vodovodní baterii a za deset let zateplujeme a dáváme panely z družice na střechu, ale i to děláme s pevnou vírou, že je to na věky!
Paradoxně u lepených podlah máme zkušenosti spíše vynikající. Pokud něco drží pár let, drží to pak už pořád. Problém stárnutí lepeného spoje není v současnosti u podlah příliš aktuální, spíše se potýkáme s problémem, jak odstranit staré parkety nebo PVC podlahoviny. A to je z pohledu teorie lepení problém spíše příjemný.
Pan R. ztichnul. Očekával „konstruktivní a racionální návrh“ od dodavatele podlahy. Ten také mlčel a spíše než podlahu v mysli hledal den, kdy na něj někdo tak sprostě a hulvátsky řval. Nenašel. „Racionální“ znamenalo v řeči pana R. výměnu celé podlahy a úhradu pobytu na dovolené. „Konstruktivní“ bylo nabídnutí slevy ve výši dvojnásobku ceny podlahy.
Dodavatel podlahy pokrčil rameny a odpověděl, že se bude problémem zabývat až poté, co zatím nezaplacená podlaha bude patřit panu R. Věděl, že pokud by provedl kalibraci lžíce, zvuk hlavy pana R. by byl mnohem dutější než kterékoli místo podlahy. Je to totiž dutohlavec.
Ing. Marek Polášek, Ph.D.
www.woodexpert.cz
Dřevo a podlahy z devíti úhlů pohledu (a jednoho navíc)
SERIÁL O VLASTNOSTECH DŘEVA A JEJICH VYUŽITÍ V PODLAHÁŘSTVÍ
- Vůně dřeva. Proč parkety nevoní lesem, proč některé vinyly páchnou a proč nepouštět úředníky do lesa.
- Tvrdý oříšek. Proč traktor důlek do parkety neudělá a tchyně ano, pes v zatáčce ve smyku; proč musel faust do pekla stropem, když je přeci peklo dole.
- Spolubydlící. Brouk, který miluje parkety víc než my řízek; houba, kterou do košíku nedáte a penicilin bez předpisu.
- Pracant bez důchodového pojištění. Proč dřevo pracuje silou posunovací lokomotivy, i když jsou všichni ostatní na dovolené; jak souvisí roztržené trenýrky a roztržená podlaha; jak je možné, že dřevo pije jako duha, ale vždycky s mírou.
- DUTOHLAVEC. PROČ NEPŘILEPENÁ MÍSTA PODLAHY NAJDEME POKLEPEM A PROČ JE PŘESTAT HLEDAT, PROČ HELVÉTSKÁ VÍRA UŽ NENÍ TO, CO BÝVALA, A PROČ SVAZEK NA VĚČNÉ ČASY NEVYDRŽÍ NĚKDY ANI PÁR MĚSÍCŮ
- Fraktura se zárukou. Kurz chůze po mokrém dřevě, proč se (ne)dá bruslit na terase a proč se Němec cítí nejistý, když Čech táhne a Brit sleduje kyvadlo.
- Plápoláku, táborej. Proč se bojí projektant dřeva, a ne naopak, Vrchní, prchni aneb Únikové cesty z restaurace.
- Salon krásy. Proč vlastně potřebuje krásné dřevo make-up, proč chce vypadat starší a proč olej vrásky nezakryje tak dobře jako lak.
- Jak přišel krtek o kalhoty. Pohled na podlahu zespod, proč nový podsyp starý nepřekoná, proč je o patro níž všechno slyšet a jak umí podlaha plavat i na suchém betonu.
- Dubová palice. Proč paní móda už sto let podlahám nevládne, i když se snaží; proč zrcadlo neví, kdo je na světě nejkrásnější, a proč to má vliv na několik miliard lidí.
