Tato problematika je velmi široká a v jednom článku nelze postihnout všechny případy, které jsou spojené se selháním, resp. s vadami povrchových úprav, v tomto případě nátěrových systémů. Nejčastější příčiny jsou vždy spojeny s nedodržením správného technologického postupu a obvykle se sejde několik faktorů, které negativně ovlivní kvalitu prováděných povrchových úprav, a výsledkem je selhání těchto úprav, nízká přilnavost, prokorodování, praskání apod.
Pod pojem vady povrchových úprav lze zahrnout odchylky od ideálního chování nátěrů. Přičemž za ideální nátěr lze považovat povlak zhotovený ze správně rozmíchané a naředěné, případně natužené nátěrové hmoty na konzistenci vhodnou pro konkrétní aplikační technologii, tak aby byly dodrženy předepsané tloušťky suchého povlaku (jednotlivých vrstev i celého nátěrového systému). Ideální povlak musí být zhotoven na správně konstrukčně řešeném díle, na dokonale připraveném ocelovém povrchu, musí být zhotoven za vhodných klimatických podmínek a musí být navržen a zvolen s ohledem na agresivitu prostředí, kterému bude muset odolávat po požadovanou dobu své životnosti. Jakákoliv odchylka od uvedených požadavků může být zdrojem vzniku vad, které snižují ochrannou účinnost nátěrových systémů, a tím jejich předpokládanou životnost.
Obr. 1: Výplně balkonového zábradlí – lakovaný tahokov – ostré hrany
nelze chránit povlakem nátěrových hmot práškových ani „tekutých“.
Pro zhotovení kvalitní protikorozní ochrany s dlouhou dobou životnosti, která je ve většině případů očekávaná, musí být splněna řada požadavků a pravidel. Jedná se především o správné určení korozní agresivity prostředí, vhodné konstrukční uspořádání, výběr vhodného nátěrového systému a v neposlední řadě dodržení všech aplikačních podmínek při přípravě nátěrové hmoty a její aplikaci.
Příčiny vad nátěrů jsou obvykle spojeny s nesprávnou specifikací nátěrového systému, nevhodným materiálem, nesprávnou aplikací, špatným vytvrzením, případně nevhodnou manipulací. Vady nátěrů lze obecně také rozdělit na vady zjevné (viditelné) a na vady skryté, které se projeví až po vystavení nátěru expozičnímu prostředí, ale obvykle před uplynutím záruční doby.
Mezi vady zjevné lze zařadit zejména konstrukční řešení, které není vhodné pro protikorozní ochranu. V tomto případě se může jednat o výskyt štěrbin, spár, umístění a orientaci nosníků, odvodňovacích děr, špatně provedených svarů a výskyt ostrých hran, nedostatečného přístupu k povrchu, který má být ošetřen apod. Nicméně konstrukční řešení je otázkou projektu a znalostí dané problematiky projektantem. Několik příkladů je na obr. 1 a 2.
Některé zjevné vady lze odstranit již při inspekcích, ať už spojených s přejímkou přípravy povrchu, nebo následně při přejímce nátěrového systému. To se týká výskytu poteklin, nedostříkaných míst, míst s nižší tloušťkou, jednotného barevného odstínu, výskytu suchého střiku nebo prašných nečistot v povlaku apod.
Složitější situace nastává u vad, které nejsou při přejímce viditelné, ale vznikají až následně v průběhu expozice konstrukce daným podmínkám. V mnoha případech je nutné přistoupit k podrobnému mikroskopickému šetření a různým analytickým metodám, které mohou rozluštit otázku, proč došlo ke vzniku vad a selhání celého systému protikorozní ochrany.
Obr. 2: Nevhodné konstrukční uspořádání.
Vady nátěrů spojené se špatnou nebo nedostatečnou přípravou povrchu
Tyto vady bývají dosti časté, protože důkladnější čištění a příprava povrchu jsou vždy spojeny s vysokou časovou a ekonomickou náročností. Nicméně právě čistotě a přípravě povrchu je nutné věnovat dostatečnou pozornost a provádět její důslednou kontrolu. Ačkoliv není po zhotovení nátěrového systému kvalita přípravy povrchu vidět, časem se projeví a obvykle to bývá v horizontu 2 až 3 let, viz obr. 3.
S rostoucí korozní agresivitou a očekávanou životností rostou také požadavky na kvalitu přípravy povrchu. Zejména konstrukce vystavené prostředí s vysokou vlhkostí nebo ponoru ve vodě mohou za určitých podmínek znečištění povrchu solemi vést k předčasnému selhání. Ačkoliv je tato skutečnost známá, není konečná hodnota koncentrace solí jednoznačná a obecně známá ani udávaná v žádné technické normě. K dispozici jsou pouze určitá doporučení některých firem dodávajících nátěrové hmoty právě pro tuto expozici. Významný vliv na tuto hodnotu v souvislosti s degradací nátěrů má složení jednotlivých nátěrových hmot, obsah a druh pigmentu, pojiva, aditiv a dalších složek ochranného nátěrového systému. Kromě vlastního složení existuje ještě několik dalších proměnných. Mezi nejvýznamnější z nich se řadí tloušťka jednotlivých vrstev i celého nátěrového systému, expoziční prostředí včetně vlastního konstrukčního provedení.
Pro ocelové konstrukce je stále za nejlepší přípravu povrchu považováno otryskání až na čistý kov. Pro obnovovací a údržbové nátěry to mnohdy není možné z provozních důvodů, kdy suché abrazivní tryskání může poškodit technologické zařízení, není přípustná vysoká prašnost procesu apod. V těchto případech je nutné pečlivě zvážit všechna hlediska, zejména životnost prováděné protikorozní ochrany a ekonomickou náročnost. Při ekonomickém hodnocení je potřeba dobře zkalkulovat nejen náklady spojené s obnovou nátěrů, ale také náklady spojené s odstávkou zařízení, a s tím spojenými ztrátami. Při ekonomickém
vyhodnocení samotná cena nátěrových hmot tvoří obvykle pouze malou část, cca 25 až 30 % celkových nákladů spojených s obnovou protikorozní ochrany.
Ing. Hana Geiplová, SVÚOM s.r.o.
www.svuom.cz
Foto: archiv autorky
