Z historie dřevěných podlah: průmyslová výroba parket

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Strojní výroba parket začala ve 40. letech 19. století. U nás, tehdy v rakouském císařství, to bylo vznikem první parketárny v Nebřezinách roku 1834. Strojová výroba pera a drážky je datována rokem 1885 (stroj side-matcher). V roce 1906, kdy vychází první norma na výrobu dřevěných podlah, byl standardizován způsob jejich spojování perem a drážkou 7 mm a tloušťka podlahy do 24 mm. Průmyslová výroba byla zprvu nepřesná a výrazně se zlepšila ve 20. až 30. letech elektrifikací. V té době se také postupně objevují různé druhy parketových podlah.

Mozaikové parkety

Za předchůdce můžeme považovat parketový koberec (parketovou rohož). O patent si požádat Emile Berliner (vynálezce gramofonu) z Bostonu roku 1883. Rohože byly složeny s jednotlivých dílků lamel a byly relativně volné. Proto se lepily plošně nebo se podlepily minimálně po okrajích lepidlem nebo cementem. Poté ještě mohly být připevněny cvočky nebo kolíky. Výhodou bylo, stejně jako u parketových podlah, velké množství používaných vzorů a dřevin.

V roce 1926 byl schválen celosvětový patent stroje na výrobu mozaikových parket. Žádost o patent podal roku 1924 Antoine Noël Ernest. To znamená skutečnou popularizaci parket. Mozaiky jsou tvořeny čtvercovými panely o velikosti 48 x 48 cm, které jsou poskládané z lamel s plochými hranami o tloušťce 8–10 mm, šířce 2,4 cm a délce 12 cm a jsou nalepeny na kraftovém papíru.

Kraftový papír je druh tvrdšího papíru, který se vyrábí z buničiny měkkého dřeva tzv. kraft procesem. Během něho se odstraní většina ligninu, díky tomu je papír pevný a má značnou elasticitu (je odolný proti roztržení). Pro lepení používal Noël magneziový cement, kterým také vyplňoval spáry. Sorelův cement (také známý jako magneziový cement nebo oxychlorid hořečnatý) je nehydraulický cement. Jako první ho vyrobil francouzský
chemik Stanislas Sorel v roce 1867. Tento typ byl silnější a více elastický než portlandský cement.

V roce 1928 požádala o patent na výrobu malých parket také například norimberská firma Galster. Roku 1935 se Švýcarovi Paulu Hoferovi podařilo zjednodušit a dále rozvinout techniku Noëlovy pokládky. Koupil si patent na mozaikové parkety („obklady na podlahy a stěny složené z kousků dřeva“) a také stroj vyvinutý Noëlem. Hoferův přístup spočíval v montáži masivních mozaik beze spár. Původní stroj nechával mezi lamelami mezery 5 mm.

Průmyslová mozaika dub, RD Nymburk, z realizace RENSPOL.

Další vývoj se zaměřil na kvalitu samotných lamel a další zjednodušení a zkvalitnění pokládky. Lepicí papír na pohledové straně neumožňoval kontrolu prefabrikovaných mozaikových parket. Kvalita a barva dřeva parketové podlahy se projevily až po dokončení pokládky a odstranění papíru. Dřevo na výrobu mozaikových parket bylo s vynaložením velkého úsilí a nákladů vysušeno. Po položení bylo ale na změkčení a odstranění lepicího papíru potřeba hodně vody. Dřevo ji absorbovalo a nabobtnalo. Zbytky papíru a lepidla výrazně ztěžovaly broušení a následné tmelení.

Přečtěte si:  Nová kolekce designérky Patricie Urquioly

V roce 1963 našli řešení v německé továrně na parketové stroje. Papír aplikovaný na pohledovou stranu byl nahrazen širokou síťovinou, velmi tenkou tkaninou ze syntetických vláken. Tato látka byla připevněna na spodní stranu mozaikových parket. Fixace mozaiky na pohledové straně „zmizela“ a při pokládce bylo možné věnovat pozornost kvalitě a barvě dřeva.

Vícevrstvé parkety

V roce 1939 získal patent na vícevrstvé parkety Johann Kähr. Roku 1941 švédský výrobce parket Kährs (založené v Nybro, 1857) představil jako první na světě třívrstvé parkety. V době vzniku ještě nemohly konkurovat mozaikám, zejména z důvodu ceny. Roku 1958 se začínají vyrábět továrně lakované podlahy. V 50. letech 20. století se ve švýcarské firmě Bauwerk začaly vyrábět dvouvrstvé parkety. Ty se na rozdíl od třívrstvých k podkladu lepí vždy celoplošně. U nás je to stále opomíjený druh parket, zejména s ohledem na cenu materiálu a práce, dosud méně používané podlahové vytápění, například ve srovnání s Rakouskem, ale také samotným výběrem zákazníka s ohledem na dopady na životní prostředí, respektive potřebné množství kvalitního dřeva na výrobu.

Pokládka dřevěných podlah

Na začátku století se pokládka prováděla víceméně tradičně na tesařské nebo truhlářské záklopy přitloukáním. Ve 20. letech potom už záleželo na typu dřevěné podlahy a například mozaiky se pokládaly na magneziový cement. Od 30. do 70. let, u nás i 80. let, se pokládka dřevěných podlah (například vlysů, mozaik, lamparket a kantovky) prováděla zejména pomocí lepidel s obsahem dehtu nebo bitumenu. Zejména produkty z černouhelného dehtu mohou být kontaminovány karcinogenními PAH (polycyklické aromatické uhlovodíky).

Mozaika jasan, tabulový vzor, RD Karlovy Vary, z realizace RENSPOL.

Závěr

Obecně lze říci, že se nový typ dřevěné podlahy nebo nový způsob její pokládky objeví vždy v souvislosti s nutností snížit výrobní náklady nebo zaváděním nových technologií při výstavbě. Například železobeton byl pokrokovými architektonickými kruhy přijímán už koncem 20. let 20. století. S tím souvisela mimo jiné také nutnost jiného způsobu pokládky dřevěných podlah. Mozaika zaznamenala boom během velkých vln bytové výstavby 30. let, než ji vytlačily koberce, které byly efektivnější pro zlepšení zvukové izolace tehdejších staveb.

Přečtěte si:  Řízení vody díky neviditelnému čidlu

Vývoj nových technologií v souvislosti s dřevěnými podlahami a jejich pokládkou pokračuje dodnes. Dřevo bylo a je univerzální podlahovou krytinou, ať už je její zpracování klasické nebo moderní. A parkety, vlysy i prkna včetně klasické pokládky mají stále své místo na trhu. Při výběru je vždy vhodné uvažovat v širších souvislostech, protože ne každý materiál nebo způsob pokládky je vhodný na každou stavbu.

Michaela Reichlová
www.parquet-renspol.cz
Foto: archiv autorky

 

Share.

About Author

Comments are closed.