Vnitřní zateplení budov se v největší míře týká starších objektů, které se vlastník chystá rekonstruovat a z jistých příčin nelze zateplovat z vnější strany. Například se jedná o historicky cennou fasádu nebo nelze zateplit z vnější strany v důsledku toho, že se jedná o tzv. režné zdivo a památkáři jej nedovolí schovat pod fasádu a izolant. Jsou to například oblasti v Ostravě. V mnohých případech se taktéž tato problematika týká i bytů ve společenství vlastníků nebo družstev, ve kterých se majitelé, resp. nájemci, nedokáží dohodnout na komplexním řešení.
Problematika vnitřního zateplení je velice obsáhlá a skrývá mnohá úskalí. Samozřejmě je s ní spojeno i vnitřní mikroklima obytných prostor. Souběžně se někdy vyměňují okna, která v současné době velice dobře těsní, a tím pádem zamezují přirozené výměně vzduchu. Dochází ke kondenzaci vody na stěnách a tvorbě plísní. V tomto článku se zaměřím na různé možnosti vnitřního zateplení a s tím spojené výhody, nevýhody a případné problémy.
Staré stavby spotřebují asi tak třikrát více energie než nově postavené. V důsledku toho se v dnešní době klade daleko větší důraz na tepelnou izolaci objektu při jeho rekonstrukci. Zateplovat vnější plášť budovy je v dnešní době už běžná záležitost a většina firem má s těmito systémy své zkušenosti. Ale pořád je řada případů, kdy není možno zateplovat z vnější strany. K nim můžeme přidat i zateplení půdních prostor, ale to je námět pro samostatný článek. Zůstaneme tedy u zateplení budov a jednotlivých bytů.
V současnosti je na trhu mnoho stavebních systémů vnitřního zateplení, ale u všech je všeobecně kladen vysoký důraz na technologickou kázeň a preciznost zpracování. Tyto systémy jsou oproti vnějším izolacím náročnější na dodržení postupů především kvůli tvorbě kondenzátu a potažmo plísní. Musíme si uvědomit, že oproti zateplení z vnější strany, kdy dochází ke zvýšení teploty konstrukce ve většině případů nad rosný bod, při zateplení z vnitřní strany tento rosný bod přesunujeme k vnitřní straně konstrukce, a tím může docházet ke kondenzaci vodních par a následné tvorbě plísní. Dále si musíme uvědomit, že u těchto systémů ubíráme vnitřní prostor a nemůžeme přistavit například nábytek přímo ke stěně, ale musíme nechat mezeru pro odvětrání (proudění vzduchu). Vždy se naskytne otázka, kolik centimetrů je minimální mezera, aby tam proběhlo proudění. To je různé a závisí to na výšce, teplotě, vnitřní vlhkosti v místnosti atd. Ale obecně si myslím, že by mohlo dostačovat 8 cm. To znamená, že při tloušťce izolantu s povrchovou úpravou se zbavíme cca 20 cm prostoru, včetně mezery pro nábytek.
Předstěny
V současnosti se hodně využívají při řešení vnitřní izolace tzv. předstěny – použití izolantu (na bázi polystyrenu nebo minerální vlny) s následnou aplikací parozábrany na vnitřním povrchu. Následně je vše přiklopeno sádrokartonovými deskami. Tento systém se dá s úspěchem použít, ale ze zkušenosti je problém v dobrém a kompletním zakrytí a utěsnění parozábrany, aby nedocházelo k průniku vlhkosti do izolantu a následné kondenzaci na konstrukci, s čímž je spojena tvorba plísní. Dalším problémem je budoucí připevnění třeba obrazů či konstrukcí, neboť ve většině případů dojde k penetraci parozábrany, a tím i k narušení funkčnosti systému a budoucím problémům. Ještě dalším negativem je nedořešení detailů v napojení izolované stěny a vnitřní stěny. V tomto detailu ve většině případů dochází k tepelnému mostu, a tím i následné kondenzaci vodních par a postupné degradaci omítky a tvorbě plísní.
Pěnosklo
Jiným řešením je kapilárně neaktivní systém z pěnoskla. Jedná se o materiál, který neabsorbuje vodní páru ani vlhkost. Tím pádem, pokud se použije jako vnitřní tepelná izolace, dojde k přerušení difuze vodní páry z interiéru do exteriéru. Následně se může použít omítka nebo sádrokartonové desky. Tento systém je z mého pohledu nejbezpečnější, ale zase je o dořešení detailů. Stejný problém vznikne u přechodu zateplené obvodové stěny a nezateplené vnitřní stěny či stropu. Pokud není detail vhodně vyřešen, v budoucnu zde bude docházet ke kondenzaci vodních par a následné tvorbě plísní v důsledku tepelného mostu. Dalším problémem je právě přerušení difuze vodních par z interiéru do exteriéru a naopak. Toto přerušení je pro konstrukci nepřirozené a tzv. přestane dýchat. Při kombinaci s výměnou oken a vlastním uzavřením vnitřního prostoru dochází ke zvýšení koncentrace vnitřní vlhkosti a následnému zhoršení vnitřního mikroklimatu. To znamená, že při tomto systému je důležité zajistit dobré odvětrání (výměnu vzduchu) těchto prostor. A jsme zase na začátku: při všech těchto úpravách je dobré zamyslet se například i nad budoucím užíváním těchto prostor. Proto je důležité mít vyřešeny všechny detaily a mít na paměti, že se tento svým způsobem bezpečný systém dá narušit například dodatečnou instalací zásuvek, obrazů atd.
Tepelněizolační omítky
Dalším řešením je použití tepelněizolační omítky. Je to klasický omítkový systém, ve kterém je v omítce použito tepelněizolační plnivo. Toto řešení je standardní, ale musíme si uvědomit, že do jádrové omítky je přidán pouze nějaký izolant (např. perlit) a tato omítka má přibližně 3,5krát nižší izolační schopnost než běžně používané izolanty. Proto bavit se o nějakém vnitřním zateplení je z mého pohledu bezpředmětné. Jádrová omítka bude v tl. 2–3 cm, pokud je nerovná stěna, a u výše uvedených izolantů se bavíme o tl. cca 5–8 cm.
Další dva systémy jsou kapilárně aktivní a mají v konečném důsledku řešeny i detaily napojení u okenních rámů a napojení na vnitřní stěny či stropy.
Prvním systémem jsou kalciumsilikátové minerální desky. Ty jsou využívány přednostně pro použití při napadení plísněmi v důsledku tepelných mostů nebo za nevhodnými tepelněizolačními systémy. Avšak díky svým univerzálním vlastnostem (mají i tepelněizolační vlastnosti, dokáží velmi dobře a rychle absorbovat vodu) se užívají i jako izolační materiál při vnitřní izolaci. U tohoto systému je nutno používat i adekvátní materiály, respektive materiály k tomuto systému určené, tzn. lepidlo, vnější omítku atd. U těchto kapilárně aktivních systémů je nutno vždy zpracovat výpočet a určit, kde a k jakým účelům se použijí. Tím, že tyto systémy pracují na principu absorpce vodních par a vlhkosti a jejího následného uvolnění do vnitřního prostoru a částečného odvětrání skrze konstrukci ven, je nutno vše dokonale spočítat a navrhnout dobře detaily. K tomu slouží různé výpočtové programy.
Dalším systémem vnitřního zateplení je kapilárně aktivní, prodyšná, tepelněizolační deska z tvrzené polyuretanové pěny s vysokým zateplovacím účinkem a schopností transportu vlhkosti. U tohoto systému je vše obdobné, jako bylo uvedeno v předešlém odstavci. Tyto desky si představte jako polyuretanovou desku s kanálky skrz ni. Kanálky jsou vyplněny kapilárně aktivní látkou, která urychleně odvádí vodu na podklad a posléze zase zpátky k odpaření.
U všech systémů vnitřního zateplení je důležité právě z důvodu vlhkosti a vodních par řešit velice důkladně všechny detaily, zamýšlet se nad budoucím užíváním prostor. Následně provést výpočty, zda je reálné vodní páru nakondenzovanou přes zimní měsíce odpařit a vysušit přes měsíce letní. Posléze si pohlídat realizační firmu při provádění stavebních úprav, aby je provedla kvalitně, neboť právě při provádění vzniká mnoho budoucích problémů a zapříčiňuje i budoucí nefunkčnost systému. Všechny systémy jsou tak dobré, jak jsou navrženy a provedeny.
Ing. Petr Štěpnička, autorizace WTA CZ
Ilustrační foto: archiv Remmers s.r.o.
