Každý zhotovitel následné podlahové vrstvy by měl věnovat podkladu, který přejímá a na který své dílo pokládá, zvýšenou pozornost a mít k dispozici pro pozdější případné reklamace hodnověrné podklady a fotodokumentaci.
Podlaha je v nově revidované ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení – definována jako „sestava podlahových vrstev, uložených na nosném podkladu“.
Jedná se typicky o:
- nosnou desku železobetonového stropu,
- tepelnou a/nebo akustickou izolaci,
- PE fólii,
- cementový nebo anhydritový potěr,
- nášlapnou vrstvu.
Jde tedy většinou o čtyři subjekty, které se na výše uvedené skladbě podílejí:
- zhotovitel železobetonové konstrukce,
- ten, kdo instaluje izolační vrstvy, které často obsahují elektrické/datové/vodovodní/kanalizační rozvody,
- zhotovitel nosné vrstvy podlahy – potěru,
- zhotovitel nášlapné vrstvy.
Tyto subjekty většinou vzájemně přímo nekomunikují. Při vzniku závady se pak odkazují na závady v podkladních vrstvách, případně v projektu. Vždy se však jedná o „odborné“ firmy, které by měly na pochybení předchůdců či projektu upozornit, zjednat nápravu nebo odmítnout dílo realizovat.
Možná pochybení jednotlivých zhotovitelů nebo projektu se týkají následujících aspektů:
1. Nosná železobetonová konstrukce
Nosná stropní železobetonová konstrukce je prováděna podle ČSN EN 13 670 Provádění betonových konstrukcí a kromě jiného v příloze G v tabulce G.10.7 Tolerance pro rovinnost povrchu a přímost hran uvádí (viz obr. 1) dovolené odchylky místní rovinnosti u povrchu bez styku s bedněním na dvoumetrové měřicí základně 15 mm!
Na povrchu s těmito výškovými tolerancemi nelze položit např. keramickou dlažbu, a to ani když je jako mezivrstva navržena cemento-polymerní hydroizolační stěrka, která však nerovnosti podkladu pouze kopíruje. Uvedená zjednodušená skladba by na lodžiích či balkonech vedla ke sporům, kdo provede a uhradí vyrovnávací podkladní vrstvu, která zajistí rovinnost potřebnou pro pokládku keramického obkladu, u něhož se lepicí hmota nanáší tradičně zubovou stěrkou.
Dalším významným aspektem nosné železobetonové konstrukce je její vlhkost, resp. obsah záměsové vody, která se bude postupně ze stropní desky v tloušťce 20 až 25 cm odpařovat. I když polyetylenová fólie, která se klade na vrstvu akustické/tepelné izolace před aplikací potěru, může částečně působit jako difuzní zábrana, ve skutečnosti je málokdy dokonale svařená a natolik účinná, aby byla dostatečně plynotěsná.
2. Instalace izolačních vrstev
Izolační vrstvy, ať již ve formě podlahového/tvrdšího polystyrenu, nebo minerální vaty, do jisté míry opět kopírují nerovnosti v horním líci podkladní železobetonové konstrukce. Dalším významným narušením horní nivelety izolace mohou být trubní rozvody, které narušují a zeslabují tuhost podkladu, ale zároveň mohou vytvářet nepřístupné výškové diference.
Pro funkčnost potěru je pak podstatná celková rovinnost, hutnost a hladkost horního líce tepelné/akustické izolace, protože ta ovlivňuje rubové tření potěru s podkladem, tedy možnosti jeho objemových změn a s tím související rizika vzniku trhlin.
Podstatným požadavkem je, aby veškeré drážky v tepelné izolaci s kabelovým a trubním vedením byly následně zasypány suchým křemičitým pískem, a došlo tak k vyrovnání horní nivelety izolace. Předtím by však měla být vždy provedena pečlivá fotodokumentace polohy těchto rozvodů v jednotlivých místnostech, případně přibližný zákres její dispozice.
Podlahové vytápění.
3. Nosná vrstva podlahy – potěr
Standardní součástí provedení ať již cementového či anhydritového potěru je instalace PE fólie, která by měla být dostatečně tuhá, aby nedošlo k jejímu protržení při „lití“, resp. provádění potěru. PE fólie by měla být svařovaná a vytažená na obvodové stěny.
Následně je nezbytné ve smyslu běžných požadavků provést oddělení potěru od veškerých svislých nosných konstrukcí distančními, obvykle mirelonovými pásky, optimálně v tloušťce 10 mm. Při použití těchto distančních pásků je třeba vždy počítat s jejich stlačitelností. Výsledná distance mezi stěnou a potěrem po jeho zatuhnutí by se měla pohybovat v intervalu 8 až 10 mm.
Současně s tím je nezbytné vynést „vágrys“ horní nivelety podlahy podle projektu či dle zadání vyššího zhotovitele. Je třeba vzít v úvahu, že ve stadiu realizace dochází velmi často ke změně typu nášlapných vrstev, a to zejména co se týká jejich tloušťky. Horní niveleta potěru by tedy měla striktně odpovídat aktuální specifikaci nášlapných vrstev ve vztahu k pevným bodům, jako jsou schodiště či spodní rámy balkonových či francouzských oken.
V této fázi je nezbytné, aby zhotovitel potěru společně s vyšším zhotovitelem nebo technickým dozorem investora ověřili reálnou tloušťku potěrové vrstvy danou rozdílem horní úrovně projektové nivelety a horní úrovní izolace, resp. PE fólie.
Tato tloušťka by měla odpovídat minimálním požadavkům projektu, resp. požadavkům ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení (viz článek 4.6.1 – Tabulka 4).
Z výše uvedeného vyplývá, že tloušťku potěru neurčuje subjektivně jeho zhotovitel, ale rozdíl mezi projektovanou výší nivelety a horní úrovní tepelné izolace/PE fólie. Tento parametr tedy nemůže zhotovitel potěru ovlivnit, avšak měl by zřetelně písemně upozornit, pokud v důsledku objektivní situace dojde k podkročení projektovaných tlouštěk. Právě podkročení těchto tlouštěk je často reklamovaným aspektem, který výrazně ovlivňuje ohybovou tuhost, tedy únosnost a dlouhodobou využitelnost podlahy.
Ing. Pavel Dohnálek, Ph.D.,
doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc.,
EXPERTBETON s.r.o.
