Provádění sanace zavlhčení stávajícího zdiva, potenciálně zasoleného, je stálým úkolem při revitalizaci historických objektů se zdivem z kamene a cihel. Protože sanace mají více než stoletou tradici, je pravděpodobné, že část staveb byla sanována již několikrát. Proč ale stále nacházíme další a další vlhké stavby? Je trvanlivost sanace časově omezená?
Asi by bylo jednodušší souhlasit. Vždyť stavební materiály, a tím i materiály sanační, mají omezenou životnost, případně funkčnost. Časem dochází ke snížení účinku, k zanesení přívodů a odvodů vzduchu, k zanesení drenáží a odpadů. Dochází ale i ke změně poměrů kolem stavby – neustálým vylepšováním komunikací a jejich odvodnění se terén kolem ní ve většině případů navyšuje, vlhkost se do zdiva dostává nad izolačními vrstvami. Mění se ale značně i způsob využití objektů, jejich vytápění a větrání. Tradičním zdrojům zavlhčení, průsakům a vzlínání, začíná nebezpečně konkurovat vysoká provozní vlhkost vzduchu uvnitř, kondenzace a tepelné mosty.
První krok: seznámení se se stavbou a jejím účelem
Každý objekt byl postaven za určitým konkrétním účelem využití. Tomu odpovídá i konstrukce zdiva. Jiná bude u chléva (nebyly požadavky na suché zdivo, ani na udržení tepla), jiná v kostele (sucho, bez vytápění) a jiná v nemocničním oddělení (úplné sucho a vysoká teplota, hodně větrání). Zvláště velké rozdíly jsou v konstrukcích staveb zatížených provozní vlhkostí oproti těm se suchým provozem (kuchyně, koupelny kontra obývací místnosti nebo kanceláře). Změna využití daná potřebami uživatelů vyvolává i nutnost změny konstrukčního řešení, pokud je vůbec možné. Těžko lze přebudovat kůlnu na koupelnu.
Druhý krok: poznání souvislostí stavby a okolí, změny nivelety terénu
Stavba, která měla být a také bývala suchou a vytápěnou, musela být vybavena zábranou proti vzlínání vlhkosti: vodorovnou hydroizolací nebo podobným uspořádáním. Nezřídka se využívalo nenasákavosti
některých materiálů, jako žuly, čediče, břidlice nebo jílu, jejichž vrstva ve zdivu výrazně omezovala vzlínání vody porézními maltami nebo zdicími prvky. Tato vrstva se ale nacházela nad úrovní původní nivelety okolního terénu. Jelikož okolí staveb až na malé výjimky tvořila hliněná vrstva (zamokra bláto), byly všechny vstupy do objektu chráněny proti blátu a vodě zvýšenými vstupy – dovnitř se vstupovalo po několika schůdcích. Něco jako bezbariérový vstup v úrovni chodníku by ještě na počátku 20. století byl nonsens. Pokud dnes do staré obytné budovy z komunikace vstupujeme v rovině, nebo dokonce směrem dolů, musíme také očekávat, že úroveň původní překážky proti vzlínání vody může být pod terénem. Potom je zdivo nechráněno proti zatékání povrchové vody a tajícího sněhu. Je tedy nutno zvážit, zda se lze navrátit k původní niveletě terénu, nebo zda opatřit stavbu novou vodorovnou hydroizolací nad současným terénem.
Třetí krok: vlhkostní průzkum zdiva, hledání již provedených sanací
Pokud máme jasno, jak byla stavba používána a jestli, případně kde má vodorovnou hydroizolaci, měli bychom zjistit, kolik vlhkosti je nyní ve zdivu a kolik vlhkosti do zdiva přichází. Jeho množství ve zdivu je okamžitý stav; bude jiné po dlouhém, suchém období a jiné po mokré zimě. Lze jej však snadno stanovit pomocí odběrů zdiva pod omítkami a jejich laboratorním vyhodnocením. Nedestruktivní měření vlhkosti elektronickými přístroji nedává zpravidla relevantní výsledky. Přístroje jsou vychylovány vodorozpustnými solemi ve zdivu, a navíc voda blíže k povrchu (například kondenzující vlhkost vzduchu) posunuje výsledek k velmi vysoké vlhkosti, i když je zdivo zcela suché. Laboratorní výsledky zavlhčení je třeba porovnat s nasákavostí materiálu. Zajímá nás, nakolik je materiál nasycen v pórech vodou, a k tomu musíme znát i jeho nasákavost, tedy maximální vlhkost, které lze dosáhnout. U cihel, vápenných malt a omítek je nasákavost podobná, kolem 18–24 % hmotnostních. Výrazně jiné nasákavosti ale nalezneme u pórobetonu (nad 100 %), žuly a arkózy, vápence a hrubozrnných pískovců – zde nasákavost nemusí dosahovat ani 10 % hmotnostních. Jestliže laboratorní rozbor uvádí 8 % hm, je to v případě pórobetonové tvárnice velmi nízká vlhkost, ale u vápence se jedná o plné nasycení vodou.
Plně nasycený materiál v hloubce zdiva je zásobárnou vlhkosti na dlouhou dobu. Jestliže průzkum ukazuje suché povrchy, ale vlhké jádro zdiva, může to být důsledek dobrého větrání a vytápění interiéru nebo i použití klimatizace nebo odvlhčovačů. Stačí ale mírná změna, a omítky se provlhčí a vyklíčí plísně. Tou změnou může být i přistavení skříňky těsně ke zdi, kdy se zamezí odvodu vlhkosti odparem.
Při průzkumu bychom si měli všímat i možných dříve provedených sanací. Měli bychom provést několik sond do omítkové vrstvy a pod ni. Nezřídka pod zcela suchou omítkou můžeme najít přizdívku s lepenkou nebo nopovou fólii s nosičem omítky nebo starou vrstvu asfaltového nátěru. Při odběru vzorků zdiva takovou izolační vrstvu ihned identifikujeme – při měření přístrojem nám zůstane skryta. Ve zdivu může být již provedená chemická injektáž (infuzní clona) nebo podřezání. Takové úpravy se projeví prudkým poklesem hodnot zavlhčení v úrovni dodatečné vodorovné hydroizolace ve zdivu. Sanační omítka na zdivu může být suchá díky své vodoodpudivosti, ale pod ní se často nachází výrazně vlhčí zdivo, které se obtížně zbavuje vlhkosti odparem přes vrstvy omítky.
K starším odvlhčovacím opatřením patří i elektroosmóza, kterou nám signalizují neizolované vodiče pod omítkou (nezřídka zkorodované). Jinou používanou metodou mohou být vzduchové kanály pod podlahami nebo zvenčí kolem zdiva. Jakékoli větrací otvory na fasádě mohou být jejich indicií. Vzduchové kanály se časem zanášejí prachem nebo sypoucí se maltou, a pak s omezením tahu ztrácejí schopnost vysoušet. Funkčnost větracích otvorů ověříme například zapalovačem: proudění vzduchu musí plamen odklánět. Pokud za mřížkou otvoru najdeme pavučiny, je jasné, že k proudění nedochází – pavouk v průvanu sítě nestaví.
Čtvrtý krok: provoz stavby z hlediska vlhkosti – větrání a vytápění
Pokud víme, k čemu stavba sloužila, můžeme odhadnout i to, jak byla větrána a vytápěna. Pokud její využití neměníme, neměla by výrazně vlhnout. Ovšem pouze tehdy, když stavba větrá beze změny. Změnou, která poměry mění, je i výměna oken za těsnější, osazení těsnění do oken a dveří. Často se setkáváme s představou, že k větrání postačí ventilátor v koupelně a odsavač par s odtahem nad sporákem v kuchyni. Ano, ventilátor uvede vzduch do pohybu, ale k pohybu ven z prostoru bytu je nutný i přísun vzduchu do bytu. Dříve to zajistily netěsnosti kolem výplní otvorů, dnes nezřídka těsnění výměně vzduchu brání. Ventilátor v tom případě neodsává, jen vzduch víří.
Provoz v interiéru znamená vždy výrobu vzdušné vlhkosti; člověk vydýchá asi půl kilogramu za hodinu, i když nevykonává těžkou práci. Sprchováním se dostává do vzduchu stejné množství vlhkosti asi za deset minut. Největším zdrojem je sušení prádla v bytě, rozdíl hmotnosti odstředěného a suchého prádla činí třeba kilogram vody. V případě, že byt nemá přísun čerstvého vzduchu zvenčí a odvod vlhkého vzduchu, vlhkost se v interiéru (nebo jeho nevětrané části) akumuluje. Postupně roste relativní vlhkost, až se rosný bod vzduchu protne s teplotou v chladném koutě nebo v málo vytápěné místnosti (chladné ložnici, spíži, WC) a dojde ke kondenzaci.
Pátý krok: návrh a výběr metod a materiálů
Projdeme-li všechny čtyři předchozí kroky, můžeme postupně vyloučit nebo objevit všechny potenciální zdroje zavlhčení zdiva. Pozor tedy, mokrá omítka nad podlahou nemusí znamenat vzlínání, ale chladné zdivo s tepelným mostem, stejně tak vlhkost v koutě pod stropem nemusí být známka zatékání střechou či od souseda nahoře. Bez podrobného průzkumu a analýzy větrání a vytápění se k identifikaci zdroje zavlhčení nedostaneme.
Jakými metodami se dnes řeší jednotlivé zdroje zavlhčení
Vzlínající vlhkost nad úrovní terénu řeší dodatečná vodorovná hydroizolace ve zdivu. Většinou v průběžné spáře zdiva (u cihelného zdiva, v kamenném zdivu průběžná spára nebývá) se provede vložení hydroizolačního materiálu. Na trhu stále soupeří dvě majoritní metody, a to podřezání (mechanické uvolnění spáry s vložením pásu, vyklínováním a zalitím maltou) s chemickou injektáží (provedení řetězce vrtů v malé vzdálenosti, jejich vyplnění hydrofobizující látkou a následné zaomítnutí). Obě tyto metody mají oporu ve směrnicích WTA: jedná se o směrnici WTA 4-7 Dodatečné mechanické vodorovné hydroizolace a směrnice WTA 4-12 (nahradila směrnici WTA 4-4) Injektáž zdiva proti kapilární vlhkosti a směrnice 4-6 Dodatečná hydroizolace stavebních konstrukcí ve styku se zeminou. Tyto směrnice jsou k dispozici v českém znění.
Remmers pokrývá nejen zatížení vzlínající kapilární vlhkostí, kterou řeší injektáží reverzním krémovým prostředkem Kiesol C nebo tlakovou injektáží silan-siloxanovou emulzí Kiesol iK. Stále je třeba řešit i tlakovou vodu, kterou lze v porézním systému zastavit injektáží silikátovým roztokem Kiesol standard.
Vlhkost prosakující zvenčí, v případě nivelety terénu výše, než je část zdiva, řeší výše uvedená směrnice WTA 4-6. Jasně vyjmenovává tři možnosti: stěrková hydroizolace na vnějším líci, minerální stěrková hydroizolace na vnitřním líci zdiva a plošná injektáž zdiva pod terénem. Stěrková izolace na vnějším líci, v odkopu, musí zadržet vodu i v místech, kde dochází k trhlinám v podkladu. Izolační materiál musí po zreagování zůstat tažný, a to i za nízkých teplot, a být schopen překlenout co největší dodatečně vzniklou trhlinu. Stěrky Remmers MB 2K poskytují největší jistotu, jejich vrstva (již při 3 mm) je schopna překlenout trhliny přes 3 mm. Oproti řešením s pásy nebo fóliemi je stěrkou řešitelné i velmi nerovné kamenné zdivo. Stěrku lze nanášet také natíráním štětkou nebo stříkáním airless, zejména peristaltickými pumpami.
SANACE VLHKOSTI ZEVNITŘ STAVBY
K řešení sanace vlhkosti zevnitř stavby saháme jen tehdy, kdy řešení zvenčí není možné či není hospodárné. Části stavby, kolem kterých nemůžeme provést odkop, se řeší následujícími metodami.
Vnitřní stěrková hydroizolační hmota je materiál dodávaný v sypkém stavu a nanášený na očištěné a vyspárované zdivo ve formě řídké kaše pomocí štětky. Jiné způsoby nanášení nebývají obvyklé. Stěrková hmota je složena z mikromletého cementu, prachových plniv a aditiv. Pro cihelné zdivo obsahující vodorozpustné sírany je důležité, aby stěrky se sírany nereagovaly, tedy obsahovaly pouze síranovzdorné cementy. Systémem, který je síranovzdorný, je Remmers WP Sulfatex, WP DS Levell a omítky SP Prep, SP Levell, SP Top SR a SP Top white. Souvrství na bázi běžných portlandských cementů v prostředí síranů rychle degradují a propouštějí vodu již po několika letech zatížení.
Stěrka musí vytvořit souvislou vrstvu nejméně 2 mm (pro případ zemní vlhkosti a nezadržené prosakující vody) nebo 3 mm (pro případ vyššího zatížení, např. tlakové vody). Ztuhlá minerální stěrka není neprodyšnou fólií, ale vlastně velmi hustou sítí, která nepropustí kapičky vody, avšak propouští plynnou vodní páru (a ostatně všechny plyny). V případě nižšího zatížení vodou tedy zdivo za stěrkou může vysychat. Při větší zátěži se póry zdiva naplní vodou, která přes stěrku neprojde. Tlak vody, který stěrka udrží, je několik barů, tedy desítek metrů vodního sloupce ze strany zdiva. Tato schopnost je dána vysokou přídržností minerální stěrky na podkladu. Jelikož zdivo se stěrkou na povrchu může být plné vody, bude jeho tepelný odpor nízký a zdivo bude chladnější. Na takovém povrchu by mohlo docházet ke kondenzaci vody. Jelikož je stěrka nenasákavá, kondenzát by po zdivu stékal dolů. Proto se vnitřní stěrková hydroizolace vždy doplňuje lehčenou omítkou, která omezí kondenzaci vody na povrchu – vytvoří tepelněizolační vrstvu. Vnitřní stěrková hydroizolace je tedy prodyšná, propouští omítkou vodní páru ze zdiva. Tuto skutečnost je nutné zohlednit ve volbě povrchové úpravy zdiva: žádné difuzní zábrany na povrch! Povrch může být opatřen difuzně propustným nátěrem (barva na sanační omítku; silikátový nátěr, vápno) a nesmí k němu být natěsno přistaven nábytek, obrazy, textil ani jiné na vlhkost citlivé materiály. Provedená vnitřní hydroizolace vyžaduje vždy následné omezení v možnostech využití a je třeba ji stále vést v patrnosti. Velkou výhodou minerální stěrky je vysoká přídržnost k podkladu (a tedy zadržení velkého tlaku vody), nevýhodou je nízké překlenutí trhlin (pouze do 0,2 mm).
Plošná injektáž
Další metodou vedoucí k izolování povrchu zdiva uvnitř prováděnou z interiéru je plošná injektáž. Na rozdíl od injektáže liniové, kdy vrty tvoří souvislý jeden řetězec, při plošné injektáži vzniká bariéra v ploše zdiva, které je v kontaktu se zdrojem vlhkosti (většinou terénem). Vrty se vedou kolmo ve zdivu, směrem od suchého interiéru ke zdroji zavlhčení. Vrty se provádějí v rozestupu 150 mm, šachovnicově, přes téměř celou tloušťku zdiva. Po vyvrtání a vyčištění vrtů se tyto naplní injektážní látkou. Pro netlakovou vodu je možné použít hydrofobizující látky (dnes ponejvíce silan-siloxanové krémy, jako Kiesol C z produkce Remmers), které po zdivu rozprostřou vodoodpudivý polysiloxan. Ten vytlačuje kapičky vody ven z pórů, zdivo tedy zůstane suché, voda se drží za hydrofobní vrstvou zdiva. Možnost vysychání není omezena, avšak odpar vlhkosti přes masu zdiva je velmi pomalý.
V případě zatížení tlakovou vodou nebo zadrženou prosakující vlhkostí (zjednodušeně: v případě spojité hladiny vody za zdivem, po část roku, nebo stále) je nutno volit typ látky utěsňující nebo zužující kapiláry. Tyto látky zmenší rozměr pórů do velikosti mikropórů, pro vodu neprostupných, případně póry zcela utěsní. Jako zužující injektážní hmoty se používají vodné křemičité soly, jako je Kiesol standard. Aplikace se provádí pod nízkým tlakem – cílem není prohnat dutiny ve zdivu proudem prostředku, ale pomalu prosytit od velkých pórů po malé, kapilární, celý úsek zdiva tak, aby nedocházelo ke kapilárnímu vzlínání.
Tato metoda se volí tam, kde není žádoucí povrch opatřovat stěrkou a omítkou – například u klenutých sklepů z pohledového zdiva, spárovaného cihelného nebo kamenného zdiva.
Směrnice jako jistota projektanta
Sanací vlhkého zdiva se zabývá v neposlední řadě i známá směrnice WTA 2-9 (citována bývá často jako WTA 2-9-04/D). Ta se zabývá pouze vlastnostmi tzv. sanačních omítkových systémů, tedy podpůrného opatření povrchové úpravy vlhkého a zasoleného zdiva. Směrnice sama se způsobem sanace nezabývá; popisuje pouze skladby na méně vlhkém a méně zasoleném zdivu, případně zdivu více zatíženém jak vodou, tak
solemi. Degradovat ale sanaci jen na povrchovou úpravu zdiva bez použití přímých sanačních metod je nebezpečné. Zvláště nebezpečná se ukázala aplikace sanačních omítek jen na základě naměřené hodnoty
zavlhčení povrchu zdiva, bez provedení diagnostiky a vyhodnocení příčin. Stavba může být zavlhčována cyklicky i velmi vysokým přísunem vlhkosti. V takovém případě opatření zdiva sanační omítkou nepostačí,
voda se nestačí odpařit a rozšíří se i do dříve suchých částí. Remmers používá několik ucelených systémů sanačních omítek:
- pro vlhké zdivo (SP Top white);
- pro vlhké a zasolené zdivo (SP Levell + SP top rapid);
- pro vlhké zdivo silně zatížené sírany (SP Top SR);
- pro prostory zatížené kondenzací a růstem plísní (SP Levell + SL Top + SL Fill).
Kromě sanačních omítek se pro vlhké zdivo používají také omítky obětované (nesprávně obětní). Jejich použití popisuje směrnice WTA 2-10 (ve znění 2-10-06/D) Obětované omítky. Obětovaná omítka je omítkou nasákavou, nebrání tedy odparu. Pokud je obětovaná omítka pevná, zamýšlená jako trvalá, může zatížení solemi a vlhkostí trvale vydržet bez valného poškození. Zdivo samotné je takovou omítkou chráněno proti destrukci, a destrukce omítky probíhá velmi pomalu. Trvalá obětovaná omítka může být například ve skladbě (řešení Remmers):
- sanační omítkový podhoz (SP Prep);
- 10 a více mm porézní jádrové omítky, nasákavé (SP Levell);
- případně tenká vrstva štukové omítky 2–4 mm, nasákavé (Kompressenputz).
Provádění izolačních opatření v sanaci vlhkého zdiva je denním chlebem specializovaných firem. Projektant musí ale stanovit, jakou metodou a s jakými parametry se sanace provede. K tomu mu slouží jako návod nejen norma Sanace vlhkého zdiva ČSN P 730610, která existenci metod konstatuje, ale hlavně prováděcí předpisy, kterými jsou uvedené směrnice WTA. Jejich české znění projektantovi značně usnadňuje návrh sanace, který vychází samozřejmě z diagnostiky stavby a kvalitního průzkumu. Remmers pořádá pro projektanty a realizátory k tématu sanace vlhkého zdiva pravidelné semináře, kde firma získá osvědčení o absolvování, které ji opravňuje práce se systémy Remmers nabízet. Zkušení partneři mohou poté systémy sami navrhovat dle podkladů firmy. K řešení složitých detailů slouží i knihovny detailů, které jsou k dispozici na specializovaných serverech – kde hledat, to se zájemci dozví na specializovaném semináři, jehož termíny jsou avizovány na stránkách firmy.
Ing. Pavel Šťastný, CSc.
www.remmers.cz
