Dřevěné podlahoviny a jejich pokládka na různé podkladní vrstvy – 1. část

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Podívejme se dnes na problematiku známou, ale stále záludnou. Často se i značně zkušený parketář setká s požadavkem zákazníka, který je neobvyklý a vymyká se běžné rutině. Co dokáží lidé vymyslet, jak chtějí ušetřit, nebo mít naopak něco zcela unikátního a exkluzivního, nad tím zůstává často rozum stát. A je na podlaháři, aby tyto neřešitelné a často neracionální požadavky vyřešil.

Dřevěná podlaha stojí na pomyslném vrcholu žebříčku ideálních podlahových krytin pro obytné místnosti po staletí. Vždy byla tou nejdokonalejší. Její vlastnosti zůstaly po mnoho staletí nepřekonány a teprve nároky soudobé přivedly na svět podlahoviny, které tu dřevěnou předčí co do snadnosti údržby a čištění, tvrdosti i životnosti.

Dřevo má vynikající vlastnosti, o tom není sporu. Má však také vlastnosti, které vyžadují od podlaháře obezřetnost, pečlivost a často také důslednost.

Proč o tom vůbec psát

Zdálo by se, že otázka dřevěných podlah a jejich pokládky byla probrána ze všech stan, zevrubně a důkladně, každý ji má dávno zodpovězenu. Jenže právě tvořivost, nápaditost a často neznalost objednatelů podlahářských prací nás vede k tomu, abychom vám nabídli nový pohled.

Normy jsou i nejsou

„Je na to norma?“ – tuto otázku slýchá autor textu snad nejčastěji. Není divu, normy tvoří páteř stavebnictví i průmyslu. Co je na této otázce děsivé, je fakt, že ji kladou nejčastěji zákazníci, a to až po položení podlahy. Hledají oporu pro reklamaci, argumenty pro svůj spor. Kdyby si tuto otázku položili ve stavebních firmách při realizaci podkladních vrstev, bylo by reklamací mnohem méně.

Pro podkladní vrstvy podlah platí v ČR norma ČSN 74 4505, Podlahy. Společná ustanovení. Ta předepisuje většinu požadavků na podklady (a potažmo povrchy) podlah. Jsou zde stanoveny požadavky na místní a celkovou rovinnost, vlhkosti podkladů pro jednotlivé podlahoviny, pevnosti a mnoho dalšího. Všem podlahářům je jistě důkladně známa, provádějí podle ní přejímku podkladů před montáží dřevěných podlahovin. Bohužel mnoha projektantům a stavitelům až tak známá není, a tak dochází k tomu, že je podlaha – její podkladní vrstvy – ve stavu, který brání převzetí. Důvodem bývá vysoká zbytková vlhkost podkladu (nesprávně naplánovaný harmonogram stavebních prací), špatná soudržnost povrchu, odchylky rovinnosti (a tím vytvoření nutnosti používat vyrovnávací stěrky) a mnoho dalších chyb.

Dnešní záplava možností provedení dřevěných podlah není novinkou. Takový výběr nabízel jeden pražský závod kolem roku 1880 (L.Hejný, M.Ebel a kol. Stavební truhlářství a parketářství).

Další normou, která je neopomenutelná při pokládce dřevěných podlah, je norma ČSN 49 2120 Dřevěné podlahy – Montáž a posuzování. Ta přináší v podstatě návod, jak správně podlahy instalovat, co je a co ještě není vadou díla. V současnosti často diskutovaným bodem je, kolik plochy podlahy musí být přilepeno, aby se jednalo o celoplošné lepení.

Přečtěte si:  DOMOTEX 2020 - v příjemné atmosféře od 10. do 13. ledna

Z hlediska zdravého rozumu je odpověď jasná – aby podlaha držela pevně na podkladu. Z hlediska aplikace normy už to tak jasné není a jsou zákazníci, kteří neváhají pokleknout na podlahu a poklepem hledat dutě znějící místa. Pro naše účely se ale přidržme pojmu celoplošné lepení ve smyslu, že lepidlo je naneseno rovnoměrně na drtivou většinu plochy.

Dále je k dispozici celá řada norem výrobkových, které popisují požadované vlastnosti podlahovin ze dřeva. Jsou poučné, ale platí v době, kdy výrobek opouští brány výrobního závodu, pro položené podlahy jej nelze aplikovat.

Pro zkoušení v laboratoři platí normy zkušební, pro uvádění výrobku na trh normy harmonizované. Co ale platí pro samotnou montáž podlahoviny? Jsou to návody na montáž poskytnuté jejím výrobcem. Pokud se jimi budete důsledně řídit, při případné vadě máte oporu jak v zákonech, tak v celém principu zodpovědnosti za výrobek.

Jenže, co když návod nepředpokládá montáž na podklad, který vám připravil váš zákazník? Co když je návod (zpravidla u zahraničních výrobců) v rozporu s našimi normami?

Mnoho variant kombinací podkladu a podlahoviny, se kterými se v naší maličké zemi setkáváme, svou oporu v návodech a normách nemá. Architekt vynalézá nový neotřelý vzhled, projektant projektuje, aby mu vše vyšlo časově i finančně, zákazník aplikuje postupy, o kterých se dozvěděl na instagramu…

V této chvíli nezbývá, než uchopit (vlastní) rozum do hrsti a být obezřetný. V něčem vám snad napoví i tento článek.

Specifika jednotlivých typů podlahovin

Všichni známe dřevěné podlahy – jsou s námi staletí. Ovšem nesmíme zapomínat na to, že se vzájemně značně odlišují. Na stejné změny prostředí – tedy změny vlhkosti vzduchu v souvislosti se změnami teploty – reagují odlišně.

Základní principy jsou však jednoduché a my si je tady můžeme stručně shrnout:

  • Tloušťka – čím větší tloušťka rostlého dřeva, tím větší stabilita a pevnost. Ale také větší tloušťkové bobtnání a sesychání a vyšší tepelný odpor.
  • Šířka – čím širší dílec, tím větší náchylnost ke kroucení, deformacím, vzniku spár.
  • Délka – v podstatě nehraje roli, u celoplošného lepení obtížnější dotlačení do lepidla (prostě lépe plave).
  • Poměr šířka/tloušťka – čím menší, tím rozměrově stabilnější prvek, méně spár, méně deformací.
  • Objem – čím menší, tím menší změny tvaru a lepší stabilita.
  • Počet vrstev – lichý počet vrstev snižuje deformace, sudý počet ke stabilitě volně položeného prvku nepřispívá (např. plovoucí pokládku dvouvrstvých parket nelze zpravidla doporučit).
  • Symetrie vrstev – čím lepší symetrie (co je nahoře, je i dole) a nepříliš tuhý střed, tím lepší stabilita. Čím více se liší tloušťky a materiálové složení horní a spodní vrstvy, tím větší náchylnost k deformacím.
  • Aglomerované materiály – při použití překližek, HDF, OSB a dalších desek na bázi dřeva v konstrukci podlahoviny jsou deformační síly rozloženy jinak než v rostlém dřevě. Např. u překližek má polovina dýh (a tedy polovina tloušťky) vlákna orientována stejným směrem jako nášlapná vrstva. U HDF je s výhodou využívána její tvrdost, která umožňuje lepení dýh a velmi tenkých nášlapných vrstev. Podlahoviny se středem z OSB mají zase mírně zvýšenou tepelnou vodivost.
  • Hmota dřeva – čím větší kus dřeva na podlahu umístíme, tím větší lokální síly při bobtnání a sesychání vyvine. Proto můžeme mozaikovou parketu přilepit i na desky s obsahem sádry (sádrovláknité), ale položení širokého dílce z rostlého dřeva doporučit nelze. Dřevo vyvíjí při bobtnání sílu „jako posunovací lokomotiva“ a na čím větší plochu působí (bez přerušení), tím větší napětí může vyvinout. Nezřídka je toto napětí vyšší než pevnost podkladních vrstev.
Přečtěte si:  Pepa Voborník: s korkem jsme kámoši aneb co jste možná nevěděli o korku

Specifika jednotlivých druhů montáže

LEPENÍ

je dnes nejrozšířenějším způsobem montáže podlahovin ze dřeva. Na celou plochu je postupně naneseno správné množství lepidla a podlahový dílec je do něj vtlačen. Vznikají velmi pevná a nerozebíratelná spojení. Používají se lepidla na bázi akrylátu (méně často), polyuretanu nebo silanu. Ostatní typy lepidel (epoxidová, chloroprenová, asfaltová apod.) se téměř nevyskytují.

Výhody: pevný, trvanlivý spoj. Životnost spoje je dlouhá. Eliminace menších napětí v ploše vlivem bobtnání.
Nevýhody: nutnost velmi pevného a ve všech směrech soudržného podkladu. Nutnost zkušenosti s kombinacemi podkladu a lepidla. Teoreticky možná chemická degradace v případě uvolňování některých látek z podkladu.
Diskutabilní:

  • Vliv pružnosti lepidla – cílové rozměrové změny dřeva jsou vždy větší než pružnost lepidla. Vedou se diskuze o vlivu pružnosti na pevnost lepení. V praxi ale většina dodávaných lepidel bez problémů poskytuje dostatečnou pevnost.
  • Vliv nepodlepených částí podlahy. Samotný lepený spoj má zpravidla větší pevnost než lepené materiály. Proto teoreticky místo, které není podlepeno, do určité plochy vůbec pevnost přilepení celé parkety neovlivňuje. Ovšem o tom se dosud vedou diskuze.

PLOVOUCÍ ZPŮSOB POKLÁDKY

Velmi často používaný u vícevrstvých podlahovin. Výhody: rychlost a snadnost pokládky, možnost pokládky svépomocí. Menší nároky na soudržnost podkladu. Možnost využití různých druhů podložek, a tím dosažení různých vlastností izolace kročejového hluku, tepelného odporu a podobně. Snadná demontáž podlahoviny, výhoda pro častější obměnu interiéru. Jednodušší opravitelnost. Možnost položení i na stávající dokončené povrchy bez vybourání (parkety, dlažba…).

Přečtěte si:  Dívka na štaflích - novinový výstřižek o výjimečné ženě

Nevýhody: mírný průhyb a pružení podlahy. Větší prostorový hluk. Výraznější deformace při změně vlhkosti. Možnost poškození zámků a spojů pero-drážka.
Diskutabilní: rozšířený chybný názor, že podložkamůže vyrovnat nerovnost podkladu. Neodborná montáž při pokládce svépomocí.

PŘIBÍJENÍ (alternativně spoje na vrut)

Tato stará technologie je překvapivě účinná a úsporná. Měla by být vždy v kombinaci na spoj pero-drážka (nejčastěji na vložené pero). Hřebík se přibíjí do drážky, šikmo, s hlavičkou zapuštěnou pod okraj vlysu nebo kazety. Vrut je lépe předvrtat a zapustit. Z hlediska pružnosti spoje je vhodnější hřebík – je poddajnější, zkřiví se sice, ale nedochází k ustřižení jako u vrutů.

Délka hřebíku by měla být volena tak, aby ¼ délky byla v parketě a ¾ v dřevěné podkladní fošně.

Kombinuje výhody lepení a plovoucího způsobu montáže. Cenově je také mimořádně zajímavá.

Výhody: snadnost montáže, například pro celou čtvercovou kazetu postačuje 1–2 hřebíky. Velká flexibilita při rozměrových změnách. Snadná opravitelnost jednotlivých prvků v ploše podlahy. Dostatečná pevnost. Celoobvodový spoj na pero (vložené), přídržnost k podkladu pomocí šikmo zatlučených hřebíků.
Nevýhody: nutnost dřevěné tesařské podlahy jako podkladu, ideálně z fošen o tloušťce min. 30 mm. Opomíjená a téměř zapomenutá technologie.
Diskutabilní: přibíjení nebo šroubování přímo k roštu – k polštářům – musí být zajištěno prostorové ztužení konstrukce. Šroubování do OSB desek je možné, ale vzhledem k průběhu degradace OSB v čase méně vhodné než přibíjení do rostlého dřeva.

Historickým interiérům dřevo velmi sluší. Pokud jsou zachovány původní
konstrukce pod parketami i původní technologie při opravách, získavají takové interiéry nedocenitelnou hodnotu (T-WOOD s.r.o.).

OSTATNÍ ZPŮSOBY MONTÁŽE DŘEVĚNÝCH PODLAH

Můžeme považovat za zapomenuté, uplatňují se jen zřídka. Jsou to například pokládka fošnové tesařské podlahy klínováním, pokládky na asfalt, kladení špalíkové dlažby apod. Zcela specifickými způsoby se také kladou podlahy pro sport.

Ing. Marek Polášek, Ph.D.
www.woodexpert.cz

Share.

About Author

Comments are closed.