Roubené stavby – historie, typy staveb, povrchová úprava, rekonstrukce

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Roubené stavby v Čechách a na Moravě v minulosti zřetelně převládaly nad ostatními druhy staveb. Použití roubených konstrukcí bývá někdy považováno za specifikum slovanských zemí. Ve skutečnosti je ale roubená technologie rozšířena v celé severní, východní a v části střední Evropy a dále pak v horských oblastech alpských zemí a Balkánu – tedy v regionech s relativně tuhými zimami a současně dostatkem kvalitního stavebního dřeva. Masivní dřevěné stěny mají totiž výrazně lepší tepelnětechnické vlastnosti než v západní Evropě obvyklé konstrukce hrázděné.

Historie roubenek

Doklady o roubených stavbách známe již z archeologických výzkumů. Úplně nejstarší známé konstrukce, které můžeme považovat za roubené, představují výdřevy několika studní nalezených v Čechách i v sousedním Sasku. Jejich stáří, zjištěné tzv. dendrochronologickou metodou (umožňující exaktní stanovení roku kácení dřeva), je až neuvěřitelné: více než 7000 let. Výdřeva tedy pochází ještě z pozdní doby kamenné a stavěli ji pravěcí tesaři kamennými nástroji.

Po celé středověké období a v některých regionech (např. v Pošumaví či na Písecku) až do počátku 19. století se stavělo většinou z neotesaných, jen odkorněných a nahrubo opracovaných kmenů. Zhlaví stěnových kuláčů (a stropních povalů) se zprvu ponechávala přesahující. Bylo by však chybou domnívat se, že se jednalo jen o stavby primitivní: naše nejstarší známé roubené domy z 15.–16. století často překvapí vysokou kvalitou tesařské práce i vyspělými konstrukčními detaily. Roubené konstrukce nesloužily jen pro stavbu venkovských domů a hospodářských staveb, ale také jako „vnitřní zateplení“ obytných místností kamenných paláců, hradů a tvrzí i měšťanských domů.

Na většině území Čech se nejdéle od počátku 19. století roubené stěny bílily vápnem. Nabílené stěny vypadají mimořádně půvabně, neboť zachovávají viditelnou strukturu dřeva a současně snižují kontrast průčelí. Dnes se bohužel s tímto způsobem povrchových úprav setkáme již jen zřídka (Táborsko).

Stavební materiál

Hlavním stavebním materiálem bylo rovné dřevo jehličnanů – nejčastěji jedle, vzácněji pak smrky či borovice. S postupem času se začalo stavět z opracovaných trámů (obvykle ze dvou stran). Především v německy mluvících regionech se od 19. století (na Chebsku ale již od první poloviny 18. století) rozšířilo stavění z precizně opracovaných, ze všech stran hraněných trámů. Na Valašsku a Těšínsku se někdy velké kmeny jedlí podélně půlily: stavby tak mají dovnitř hladké stěny, ven se obracejí oblé boky stěnových trámů. V Polabí a v oblastech s převahou listnatých lesů se běžně stavělo z tzv. trhanic, podélně štípaných dubových kmenů o tloušťce 15–20 cm a výšce až 60 cm (vzácněji i více). Někdy se materiál kombinoval: na stěny se používalo měkké a méně trvanlivé dřevo jehličnaté, zatímco na prahový věnec dřevo dubové.

Půvab starých roubených staveb je dán mimo jiné ručním opracováním dřevěných trámů s viditelnými stopami tesařské práce (Plzeňsko).

Typy roubených konstrukcí

Postupem času se zformovalo také několik typů roubených konstrukcí, které se odlišují především v charakteru rohových spojů. Nejjednodušší, nejprimitivnější a také nejarchaičtější je prosté překřížení trámců či klád, jejichž konce se pak nechají volně přesahovat. Později se v nárožích používaly různé druhy rybinových či zámkových spojů. U podružných konstrukcí se objevuje častěji i spojení stěnových trámů do rohového sloupku na pero a drážku. Zvláštností z Těšínska a části Valašska jsou vnitřní rohové zámky.

Dnes již ojedinělý příklad stavení s pravidelně čištěnými stěnami, působícími velmi příjemně díky světlému odstínu dřeva a šmolkově modrému spárování (Podbrdsko).

Na rozdíl od jiných zemí (např. Skandinávie) se u nás srubové stavby stavěly tak, že mezi trámy byla většinou ponechaná mezera různé šířky, jakási dilatace. Spáry mezi trámy se tradičně vyplňovaly mechem, trávou, povřísly máčenými v jílu a mazaninou, tedy směsí jílovité hlíny, plev, nasekané slámy a případně dalších příměsí (kravská lejna, zvířecí chlupy, písek, vápno apod.). Aby mazanina dobře držela, zatloukaly se do spár štípané dřevěné kolíčky. Do širších spár se někdy jako výplň vkládala tyčovina a další kusy odpadního dřeva.

Přečtěte si:  Kapitoly z historie: od Rudolfa II. k Josefu I.

Kde se stavěly

Roubené lidové stavby se na našem území vyskytují v mnoha regionech. Kopcovitá krajina jižní poloviny středních Čech a přilehlé oblasti západních a jižních Čech (povodí Vltavy a Berounky, Podblanicko) je domovem tzv. středočeského domu. Přízemní stavení s roubenými světnicemi mají nabílené stěny a jednoduše klasovitě skládané prkenné štíty – lomenice. Roubené bývají i hospodářské stavby – komory a sýpky („špýchárky“) a stodoly. Ty se zde dříve stavěly jako mnohoboké (polygonální) – dnes jsou ale již velmi vzácné. Také v jižních Čechách, které si dnes spojujeme především s fenoménem zdobených zděných staveb ve stylu „selského baroka“, se v minulosti vyskytovaly stavby roubené. Byly postavené z nabílených kmenů či trámů a kryté slaměnými doškovými střechami. Na Šumavě se dochovala řada roubených domů s velkými přesahy rozložité střechy. V bedněném štítu je skryta pavláčka, hřeben střechy někdy zdobí zvonička. Zvláštností na našem území jsou domy centrální Šumavy, zejména okolí Volar, které připomínají stavby alpské s nízkými širokými střechami a pavlačemi ve štítech. Více se jich zachovalo na bavorské straně Šumavy.

Kontrastní hnědo-bílá úprava je doma především v severních a severozápadních Čechách (Kokořínsko).

Skutečným rájem pro milovníky roubených staveb je severní polovina Čech. V Českém středohoří, na Kokořínsku, Českolipsku, v Lužických horách, Českém Švýcarsku i v Podještědí se dochovalo obrovské množství převážně patrových roubených domů (někdy kombinovaných s hrázděnými konstrukcemi). Mívají podstávky (trámkové sloupové podpůrné konstrukce, často zdobené), pavlače i bohatě skládané štíty – lomenice. Patrové domy nacházíme i na Turnovsku, v Pojizeří a v Českém ráji.

Naše severní hory – Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory i Jeseníky – mají zachovanou tradiční zástavbu přízemní. Roubené chalupy jsou založeny často ve svahu, na vysokém kamenném tarasu. Na vstupní a někdy i zadní straně mívají přístavby. Štíty domů v horských oblastech jsou jen střídmé, zato pro Podkrkonoší (horní Pojizeří, Jilemnicko, Lomnicko a Novopacko) jsou typické velmi bohaté lomenice, dekorativně skládané do podoby složitých obrazců.

V pásmu našich severních hor (Jizerských hor, Krkonoš a Orlických hor) a jejich podhůří se můžeme běžně setkat s pestře barevně natíranými roubenými domy – nejčastěji červenými nebo zelenými (Orlické hory).

Na Českomoravské vysočině se můžeme setkat s nabílenými roubenými domy, někdy srostlými s dalšími hospodářskými stavbami do podoby uzavřených čtyřbokých dvorů. Lomenice, skládané do čtverců či křížů, mají v patě pás stříšky – tzv. podlomení. Konečně na severovýchodní Moravě, na Valašsku, Lašsku a Těšínsku již roubená lidová architektura náleží k tzv. karpatskému domu a je příbuzná se zástavbou ze severozápadního Slovenska. Skromná stavení postavená z mohutných kmenů kryjí střechy s podlomením a kuželovitými stříškami (kabřinci, kuklami, kozuby) ve vrcholu štítu.

Přečtěte si:  Kaldewei Cayono Duo: designová vana pro dva

Povrchová úprava roubených stěn

Specifickou otázkou je povrchová úprava roubených stěn. Dnes se již většina roubených staveb, v převaze využívaných k rekreaci, uplatňuje černými či alespoň výrazně tmavě hnědými trámy a zářivě bílými spárami. Tím dochází k optickému zvýraznění tektoniky srubové konstrukce stěn („zebra“). Tato zavedená a dnes zcela převažující kontrastní úprava roubených staveb je ale většinou v rozporu s tradiční českou lidovou architekturou.

Nejjednodušší (a v minulosti také nejobvyklejší variantou) bylo ponechání stěnových trámů bez jakýchkoliv nátěrů či úprav. Přirozeně zestárlé dřevo se tak uplatňovalo příjemným, a především teple hnědým až šedavým odstínem, v závislosti na použité dřevině i expozici stavby ke světovým stranám a klimatickým vlivům (sluneční záření, zastínění průčelí, vystavení dešťům apod.). Na celkovém vzhledu stavby se podílí i stopy ručního opracování dřeva (záseky, stopy po sekeře či klínech) a postupná přirozená degradace jeho povrchu, která vede ke zvýraznění odolnějších partií. Takto přirozeně působící stěny dnes můžeme sledovat především na hospodářských stavbách, které (na rozdíl od obytných domů) nepodléhaly pozdějším snahám po estetizaci.

Mnohé roubené stavby byly v minulosti omítány nabílenou hliněnou omazávkou – „kožichem“ (Polabí).

Spáry mohly být v závislosti na významu stavby a na regionálních zvyklostech buď ponechány v přírodní barvě mazanice (závisející na použité hlíně), nebo opatřeny vápenným nátěrem (nejčastěji bílým, šmolkově modrým či růžovým). V některých oblastech – např. na Podbrdsku či Rokycansku – se dodnes vzácně udržela tradice pravidelného drhnutí a mytí stěn. Takto ošetřený roubený dům má stěny krásně zlatavé až medové barvy. Tradovaným způsobem konzervace je natírání srubových stěn hovězí krví s různými příměsmi, odvary z bylin apod.

Prakticky na celém území Čech se nejpozději od konce 18. století roubené stěny natíraly plošně bílým či tónovaným vápenným nátěrem, podle běžně dostupných pigmentů opět nejčastěji bílým, okrovým, šmolkově modrým, růžovým či šedým. Světle natřené domy vypadají neobyčejně působivě, zejména díky barevně scelenému povrchu stěn s vymazávkami a čitelnou plastickou strukturou dřeva. Tuto úpravu měla v minulosti i řada známých památek lidové architektury, které jsou dnes po puristických rekonstrukcích posledních desetiletí hnědo-bíle „pruhované“ (např. Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova či Šolcův dům v Sobotce). Staršími fotografiemi je doložené i bílení širokých pásů okolo oken, pokud zůstaly vlastní stěny bez nátěrů.

Povrchové úpravy roubených staveb prošly v minulosti často složitým vývojem. Na obrázku je na nebarveném povrchu dřeva napsané původní číslo popisné asi z konce 18. století. Později byla stěna přebílena a nakonec omítnuta do kožichu (Polabí).

Novodobého nátěru zbavený povrch dřeva s hliněnou vymazávkou spár.

V severočeských horách (zejména v Krkonoších a dále v Lužických, Jizerských a Orlických horách) a v jejich podhůřích se domy často natíraly pestrými barvami. Vzhledem k častému obnovování nátěrů je dnes již obtížné určit, kdy tato tradice vznikla, lze ji však vcelku bezpečně vysledovat na počátek 20., nebo do druhé poloviny 19. století (například podle barvy zateklé za rámy oken, které dokážeme rámcově datovat podle kování apod.). Použité barvy měly jako pojivo obvykle olej či fermež. Nejčastěji lze pozorovat nátěr červený, červenohnědý či jasně zelený, používala se ale i barva šedá, hnědá a okrová, vzácně pak i modrá a černá. Neobvyklé nebyly ani kombinace těchto barev. Spáry se v tomto případě zpravidla bílily. Pestře barevný mohl být i štít, dveře, obklady a další doplňky stavby. V některých regionech (na Jičínsku, v Podkrkonoší či na Valašsku) se uplatňovala také jednoduchá ornamentální malba na čelech stěnových trámů.

Přečtěte si:  WORKCAMP PARQUET - výroba a pokládka parket bez strojů na zámku Vizovice

Velmi obvyklé bývalo (zejména v úrodnějších nížinných regionech) balení roubených stěn do „kožichu“. V praxi to znamenalo, že na roubení byla nanesena silná vrstva hliněné mazaniny (omítky). Hliněná mazanina, obvykle prováděná jako dvouvrstvá, měla zpravidla stejné složení jako vymazávky spár – základem byla jílovitá hlína, promíchaná s řezanou slámou. Na dřevěné stěně držela díky zatlučeným štípaným kolíčkům. Důvodem byla snaha po vzhledovém přizpůsobení roubené stavby stavbám zděným, přísná protipožární nařízení, ale také zajištění lepších tepelnětechnických vlastností.

Později se hliněná omazávka omítala, přilnavost omítky k mazanině zajišťovaly vrypy či vtlačené keramické střepy. Teprve od konce 19. století se začaly roubené stěny omítat přímo, zpravidla na šikmo přibitý laťkový rošt nebo na rákosovou rohož. Není výjimkou, že na stěnách jednoho domu naleznete stopy až tří různých úprav, které byly postupně prováděny v závislosti na změně estetických nároků generací majitelů.

Nové dřevo bez tmavé povrchové úpravy rychle zpatinuje a působí přirozeným dojmem (Podkrkonoší).

Teprve nová doba přinesla i novodobou chemickou konzervaci různými dostupnými prostředky (vyjetý olej, gumoasfalt, karbolineum, různé laky nebo šetrnější fermež). To vedlo k další proměně vzhledu tradičních domů, jak je známe dnes. Zdaleka ne každý zásah nové doby byl ale správnou cestou; proto se musíme při obnově často vyrovnat s neuváženými úpravami doby nedávno minulé.

Opravy roubených staveb

Základním požadavkem při opravě roubených staveb by mělo být respektování posledního hodnotného a bezpečně doloženého historického stavu. Opravě by měl předcházet průzkum, který určí postup prací. Pokud se na domě dochoval vápenný nátěr nebo soudržná hliněná mazanina, nikdy by neměl být zbytečně odstraňován, ale tradiční technologií obnoven. V případě stavby opatřené nevhodným novodobým nátěrem je vhodné tyto úpravy dle možností citlivým způsobem odstranit (tak, aby nedošlo ke zbytečnému úbytku dřevní hmoty). Ne vždy se to ale podaří.

Obnovený šmolkově modrý nátěr roubeného domu (Sedlčansko).

Názory na prezentaci novodobých doplňků roubených konstrukcí (vyměněné trámy, plomby, protézy apod.) se v současné péči o památky lidového stavitelství liší. Jednou z možností je ponechání dřeva bez povrchových úprav (event. napuštěné lněnou fermeží) k přirozenému zestárnutí. V takovém případě je ovšem třeba počítat s tím, že nové prvky budou „svítit“ po dobu cca 10 let, než dojde k setření rozdílů mezi původními starými trámy a doplňky. Další možností je mírné patinování povrchu dřeva – osvědčilo se např. lehké opálení jeho povrchu. Pokud byla konstrukce v minulosti natíraná (vápenným či olejovým nátěrem) nebo opatřená hliněnou mazaninou, pak je žádoucí při rekonstrukci tento stav obnovit.

Ing. arch. Jan Pešta
Foto: archiv autora

Share.

About Author

Comments are closed.