Dívka na štaflích – novinový výstřižek o výjimečné ženě

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Malířky nebo majitelky malířských firem nejsou běžným jevem ani v dnešní době. O to zajímavější je, že se oboru od konce 20. let minulého století věnovala tehdy mladičká slečna Berta Melíšková. Narodila se v roce 1914, a když jí bylo 14 let, zemřel jí náhle otec, který byl malířem. Maminka se snažila pokračovat ve vedení dílny, ale záhy jej od ní převzala mladinká dcera Berta.

Více se o ní dozvíme z rozhovoru na výstřižku z časopisu List mladých, který od její dcery Blanky Kuklové získal pražský malíř, člen CMLT ČR Petr Maleček, a poskytl ho archivu cechu. Stojí za to si ho přečíst, otázky i sloh jeho autorky, podepsané jako Julie K., vypovídají nejen o době, kdy rozhovor vznikl, ale i o překvapivě energické, emancipované ženě, kterou v titulku označila jako Děvče na štaflích.

Křehká dívenka ve světlých šatečkách se na mě zadívala s úsměvem, když jsem se tázala po Bertě Melíškové, malířce pokojů.

„To jsem já, slečno. Chystáme se do plesu, ale jen pojďte dál. Nevadí, přijdeme-li o něco později. Sestra se stejně ještě strojí.“

Drobnými krůčky, nadzvedávajíc si opatrně širokou sukni plesové toalety, odběhla Bertička do pokoje, aby řekla sestře, že nemusí příliš pospíchat, a pak přišla opět ke mně.

„Takhle jsem si vás rozhodně nepředstavovala,“ přiznala jsem se upřímně. Skutečně, očekávala jsem, že se setkám spíše s mladým chlapcem v sukních, jakými obvykle bývají ženy v ryze mužských povoláních, a zatím nalezla jsem milé děvčátko ženských půvabů.

Jak jste se dostala k svému řemeslu?
„Rozhodla jsem se pro malířství, ještě když jsem chodila do školy. Otec, který byl malířem pokojů, zemřel zcela náhle ve třech dnech a po něm vedla živnost moje matka.
Ta však nebyla zvyklá poroučeti dělníkům, nebyla dosti energická a záhy si dělníci dělali, co chtěli. Šlo to od sedmi k pěti, viděla jsem, jak to vypadá, a když se mě maminka jednou zeptala, jestli bych se nechtěla oboru vyučiti, rozhodla jsem se, že se na malířství dám.“

Přečtěte si:  Jurkovičův Libušín dokončen. Nahlédněte do interiéru slavné stavby na Pustevnách.

Neměla jste obtíže ve společenstvu? Většinou vidí velmi neradi, když se žena chce učiti něco, co bylo léta vyhrazeno jenom jim!
„Ovšem, nebylo to tak snadné dosáhnouti povolení k učení, ale na zvláštní schůzi, kde bylo hlasováno, mám-li býti k učení připuštěna, většina mužů byla tak pokroková, že dali svůj souhlas. První mojí starostí bylo, že budu muset nositi mužské kalhoty. Zdálo se mi to hrozné, a to bylo jediné, co mi kalilo radost ze všeho.“

Nyní jste si ovšem zvykla, viďte?
„Teď už mi na tom nezáleží, mám-li na sobě sukni nebo kalhoty, ale když jsem se do pracovních šatů navlékla prvně, bylo mi moc ošklivě. Něco ve mně mi říkalo, že je to hanba, že děvče se obléká jako kluk, a než jsem tenkrát sešla se schodů, trvalo mi to malou věčnost. Se sklopenou hlavou jsem se konečně odvážila vyjíti z domu a nedívala jsem se ani vpravo ani vlevo a utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla, abych již byla pryč z ulice, kde bylo tolik lidí. Neuvědomila jsem si ani, že ti lidé by byli vůbec nepoznali, že jsem děvče. Vlasy jsem měla schované pod čepicí, byla jsem malá a štíhlá jako skutečný kluk.“

Jak vás přijali mezi sebe kolegové?
„Velmi dobře. Ani jsem to neočekávala. Já jsem rozhodně na konkurenci žárlivější, než se ukázali býti oni. Proto se mi začalo také řemeslo opravdu brzy líbit.“

Přečtěte si:  Nová generace vinylových podlahovin

Pracujete sama, nebo máte nějaké dělníky?
„Dělníka mám jednoho a mimo něj ještě učedníka. To byl také takový maličký a slaboučký klouček, který ani neutáhl káru, když přišel do učení, ale teď už za rok, co je u mne, vyrostl a zesílil. Dříve jsem mu musela pomáhati s vozíkem, ale teď už mě nepotřebuje.“

Poslouchají vás? Nebo máte s nimi také špatné zkušenosti jako vaše maminka?
„I poslouchají! To já se zase nedám ošidit. To už oni vědí, že věci rozumím a že mi nikdo nemůže namluvit nic, co není pravda!“
Děvčátku Bertičce energicky zajiskřilo v očích. Její přesvědčivá slova tak podivně kontrastovala s hedvábím šatů.

Co kdybyste se vdala? Zanechala byste pak své práce nebo byste se jí věnovala dále?
„Rozhodně bych při svém řemesle zůstala,“ odpovídá Bertička se vší určitostí na otázku, která se nutně musela vynořiti v mé mysli při pohledu na její svěží dívčí vzhled.
Mám velmi ráda svou práci a jsem v ní plně spokojena. Jediným mým přáním je, aby se zase vrátily naše dřívější časy, kdy lidé nemuseli tolik šetřiti. Práce mám sice dosti, to si nemohu naříkat, ale to je opravdu jen práce řemeslná! Chtěla bych však také vytvořit něco uměleckého, podle zvláštních návrhů, co by mělo určitou vyšší hodnotu.“

Vaše sestřičky se také věnují vašemu povolání?
„Mám tři, ale tady sotva budu mít konkurentku. Jedna je švadlenou, druhá je zaměstnána v obchodě, třetí chodí dosud do školy, ale myslím, že té – ačkoliv se nebojí kalhot, tak jako já kdysi, i do školy chodí v kalhotové sukni, se obávati nemusím. Zatím mnoho chutí k malířství neprojevuje!“

Přečtěte si:  RAKO – série INDEX

Čím se zabýváte ve svých volných chvílích?
„Jsem v Sokole, jak vidíte, tančím, bruslím, ale hlavně – čtu. Všechno, co mi přijde do ruky. Teď zrovna čtu Jiráskovo Temno a tak jsem se do toho začetla, že jsem úplně zapomněla na ples a maminka mě nemohla dostat k tomu, abych se oblékla.“

Jak si představujete svoji budoucnost?
„Chtěla bych míti více dělníků a přála bych si, abychom měli stále dosti práce. Ušetřila bych si peníze a ve volném čase mimo sezonu bych vždycky cestovala. Po republice, i za hranice bych vyjela – zatím na tohle nemohu mysleti.“

A jak to všechno dopadlo? Od její dcery Blanky Kuklové jsme se dozvěděli, že Bertička pracovala ve své malířské živnosti do roku 1946. Tehdy už byla vdaná a měla tři děti, s nimiž zůstala doma. Doba poté se změnila a Bertička už se ke své práci nevrátila. Malovala doma a příbuzným, malovat učila muže své dcery, a když jí bylo přes sedmdesát, v klubu důchodců, kam docházela, se nestačili divit, když jim předvedla chůzi na štaflích.

Připravili: členové CMLT ČR
Bc. Jan Zeman a Petr Maleček, Blanka Kuklová
a Jana Komárková

 

Share.

About Author

Comments are closed.