Monumentální geometrická kompozice světoznámého umělce a lounského rodáka Zdeňka Sýkory ze 60. let nově formuje piazzettu Vrchlického divadla v Lounech. Realizace je jedinečným setkáním umění a architektury a současně spojením věhlasných jmen – Zdeňka Sýkory a Josefa Pleskota. Se svými více než 170 metry čtverečními jde o jednu z nejrozsáhlejších uměleckých realizací ve veřejném prostoru u nás.
Malíř Zdeněk Sýkora při realizaci opony tehdejšího Fučíkova divadla v Lounech, s kolegou Vladislavem Mirvaldem, prosinec 1962, níže hotová opona.
Dílem malíře Zdeňka Sýkory prolínají jasná pravidla a matematický řád spolu s principy náhody. Celý život pracoval v Lounech, stranou uměleckých center, ale přesto se stal jednou z nejvýraznějších a nejoriginálnějších osobností českého výtvarného umění druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Jeho tvorba byla zařazena do mnoha prestižních výstav a přehlídek v zahraničí a je jediným naším umělcem, jehož obraz visí ve slavném Centre Pompidou v Paříži.
Věnoval se nejen malbě na plátno, ale také realizacím do architektury, Pražané znají asi nejlépe geometrický skleněný obklad čtyř větracích komínů Letenského tunelu, v roce 2005 byly vytvořeny dvě rozměrné malby s názvem Létání pro novostavbu objektu Řízení letového provozu v Jenči u Prahy, své stopy v architektuře Sýkora zanechal i v Litvínově, ale i ve Švýcarsku či Nizozemsku. Na přelomu let 1962 a 1963 také navrhl a pomaloval kovovou protipožární oponu tehdejšího Fučíkova divadla v Lounech, která ale byla při rekonstrukci divadla v roce 2001 zničena. Podle dochovaných návrhů vzniklo na jejím základě, přímo před divadlem, nově zcela originální dílo, a to díky nápadu a vytrvalosti Sýkorovy ženy Lenky a kreativitě architekta Josefa Pleskota.
Po pěti letech přípravné fáze projektu se město Louny letos v červenci dočkalo dokončení tohoto výjimečného počinu. Nové dílo je nejen významným příspěvkem k sérii uměleckých realizací ve veřejném prostoru, ale i důstojnou vzpomínkou na Zdeňka Sýkoru. Město v roce 2016 uzavřelo licenční smlouvu s dědičkou autorských práv, manželkou Zdeňka Sýkory, která dala svolení k použití geometrické kompozice. „Těší mě, když Sýkorovo dílo funguje ve veřejném prostoru, kde ho mohou obdivovat i lidé, kteří běžně do galerie nechodí,“ řekla Lenka Sýkorová.
Autor architektonického řešení Josef Pleskot při prvním vstoupení na piazzettu prohlásil: „Realizace mi objevila skrytou dimenzi architektonického prostoru v Sýkorově raném díle. Zvětšení kompozice do měřítka vstupního předprostoru Vrchlického divadla ukázalo, že na ploše vznikl svébytný architektonický prostor, do kterého lze vstoupit a být v něm, prožít v něm výjimečnou chvíli. Něco podobného jsem dosud znal jen z barokní iluzivní malby.“
Starosta města Loun Pavel Janda je rád, že se po různých peripetiích podařilo piazzettu dokončit. „Pro město je to třešinka na dortu, a i když mnozí namítnou, že to není nezbytná věc, jsem přesvědčen, že si ji Louny mohou dovolit,“ sdělil. Dále dodává, že na vznik díla, které budí vesměs pozitivní ohlasy, přispěly desítky dárců a firem: „Věřím, že i ti, kteří realizaci nepodporovali, si sem cestu najdou.“ Místostarosta Loun Vladimír Hons v této souvislosti dodává: „Je to hold ke 100. výročí Sýkorova narození, které bude v příštím roce.“
Součástí projektu je také urbanistické řešení prostoru před divadlem: v rámci úprav byly odstraněny původní zídky, čímž došlo k celkovému otevření prostoru a zjednodušení přístupu do divadla, zásadní proměnou prošel vstup do Galerie města Loun, jenž je nově bezbariérový, změněná je i barevnost fasády budovy.
Celkové náklady se vyšplhaly na 8,9 milionu korun. Město Louny zaplatilo přes 5,7 milionu, další finanční prostředky získal Spolek Sýkora 2020, který uspořádal veřejnou finanční sbírku, do níž přispěla i Lenka Sýkorová. „Sbírka vynesla přes 1,6 milionu. Příspěvky se pohybují od stokorun po statisíce,“ zmínila předsedkyně spolku Jolana Planičková. Projekt finančně podpořila také Nadace ČEZ a společnost Ekostavby Louny. „Myslím, že není větší výzva pro místní obyvatele, ale nejen pro ně, aby tady ta opona byla a zůstala. Tohle stojí za to,“ shrnuje patron sbírky, herec a ředitel karlovarského filmového festivalu Jiří Bartoška, který je jedním z mnoha milovníků díla Zdeňka Sýkory. Vznik piazzetty finančně podpořili například i herec a režisér Zdeněk Svěrák, galerista Zdeněk Sklenář, který se propagaci Sýkorovy tvorby u nás i v zahraničí dlouhodobě věnuje, či ředitelka Nadace Charta 77 Božena Jirků. Mezi přispěvateli jsou i bývalí Sýkorovi studenti, lounští přátelé a všichni členové Spolku Sýkora 2020. Dílo realizovala firma Coming Plus, a.s., technologií epoxidové stěrky na betonovém podkladu, která umožňuje vytvořit bezespárovou zátěžovou plochu odolnou vůči UV záření, námraze a poškození.
Technologický postup realizace piazzetty
Samotný technologický postup realizace, zachycený na snímcích níže, nám popsal a zdokumentoval výrobní ředitel Coming Plus, a.s., Ing. Martin Kuchynka: „Aby byl výsledek naší práce perfektní, museli jsme nejdříve čekat, přes veškeré vynaložené úsilí, na celkové vyschnutí podkladního betonu, které nám dovolilo realizovat podlahový systém ze syntetických pryskyřic až letos v květnu. Předcházelo mu odstranění vadné povrchové vrstvy betonové desky odfrézováním strojní frézou a přebroušením povrchu diamantovou bruskou na plocho. Následně bylo provedeno bezprašné otryskání ocelovými částicemi systémem BLASTRAC včetně finálního vysátí plochy průmyslovým vysavačem. Dalším krokem bylo lokální vyspravení výtluků a děr betonové desky epoxidovým tmelem a sanace trhlin gravitačním zmonolitněním epoxidovou nízkoviskózní injektážní pryskyřicí. Po komplexní přípravě povrchu podkladu byla provedena stěrková penetrační vrstva epoxidové bezrozpouštědlové pryskyřice s pohozem křemenným plnivem (písek frakce 0,3–0,8 mm), přebroušení podlahovou bruskou na plocho, vysátí plochy průmyslovým vysavačem. Dále následovala celoplošná aplikace hlavní bílé stěrkové nosné vrstvy epoxidové pryskyřice s pohozem bílým křemenným plnivem (písek frakce 0,3–0,8 mm). Po zatažení celé plochy povrchu litou epoxidovou bílou vrstvou následovalo podrobné rozměření a rozkreslení finálního díla na podlahu (podle přesného výkresu architektů týmu Josefa Pleskota). Po dokončení rozkreslení díla se provedla aplikace jednotlivých segmentů černé „vystupující“ stěrkové nosné vrstvy epoxidové pryskyřice s pohozem černým křemenným plnivem (písek frakce 0,3–0,8 mm) a povrch těchto segmentů se následně zatáhl litou epoxidovou černou vrstvou. Finálně byly jednotlivě po segmentech provedeny polyuretanové nátěry v bílém a černém odstínu odolné vůči UV záření a klimatickým podmínkám.“
Piazetta před Vrchlického divadlem v Lounech
Návrh: Josef Pleskot, Lenka Sýkorová, s použitím černobílé geometrické kompozice Zdeňka Sýkory realizované jako divadelní opona v roce 1963
Rozměry: 1518 x 1125 cm (170 775 m²)
Materiál: probarvená epoxidová stěrka na betonovém podkladu, dodavatel a realizace Coming Plus, a.s.
Architekt projektu: Josef Pleskot, AP ATELIER, spolupráce Andrej Škripeň, Zdeněk Rudolf, Veronika Škardová, 2014–2018
Zdeněk Sýkora (1920–2011 v Lounech) začal v roce 1945 studovat výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, záhy byl obor přesunut na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde Sýkora od roku 1947 působil jako asistent a v letech 1966 1980 jako docent, od 60. let vyučoval výtvarnou výchovu také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od ztvárnění krajiny postupně dospěl k abstrakci, kolem roku 1962 namaloval první strukturální obrazy, které jsou tvořeny elementy vloženými do rastru. V roce 1964 vznikly ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem první struktury programované s využitím počítače. Od roku 1973 vyvíjel nový systém založený na náhodnosti, který byl základem liniových obrazů, na jejichž tvorbě se od roku 1985 podílela také jeho manželka Lenka. Od druhé poloviny 60. let se začal objevovat na velkých mezinárodních výstavách konstruktivního umění. Jako jeden z mála Čechů se zúčastnil prestižní přehlídky documenta v Kasselu (documenta 4, 1968). Jeho díla jsou zastoupena v řadě světových i českých sbírek, roku 2007 se obraz Linie č. 24 stal součástí stálé expozice Centre Pompidou v Paříži.
Jana Komárková dle textu Spolku Sýkora 2020
Foto: archiv Lenky a Zdeňka Sýkorových, Pavel Planička, Mirka Strnadová, Vladimír Hubička, Miroslav Kukla, Lenka Sýkorová, Jiří Jiroutek, Jana Komárková
