Necelých dvacet kilometrů od Plzně na jižním svahu vrchu Bor leží zámek Kozel, jedna z nejnavštěvovanějších památek západních Čech. Zámek obklopený hlubokými lesy se
může chlubit nejen vzácnými autentickými interiéry, ale i nádherným anglickým parkem s nejedním botanickým unikátem. Návštěva tohoto místa tak potěší jak milovníky historie, tak i přírody.
Kozel se sice nepyšní reprezentativními parketami honosných sídel, ale zato se díky pamětníkovi – dlouholetému kastelánovi zámku Karlu Bobkovi – dozvíme celý příběh dnešních podlah a dokonce si prohlédneme dobové fotky z jejich rekonstrukce. A to jsme v seriálu o podlahách na našich zámcích opravdu ještě neměli.
Zámek založil příslušník staré české šlechty Jan Vojtěch Černín z Chudenic (1746–1816), který působil na dvoře císaře Josefa II. jako nejvyšší lovčí Království českého. Stavba probíhala v letech 1784–1789 v klasicistním slohu. Rokokový kavalír Černín se pokusil napodobit lesk francouzského dvora krále Ludvíka XVI. Někomu tak může zámek Kozel připomínat takové malé Versailles.
Projekt vypracoval pražský stavitel Václav Haberditz. Navrhl jednoduchou čtyřkřídlou stavbu s hlavním vstupem do zámku na severní straně zdůrazněným jednoduchou věžičkou. V polovině 90. let 18. století nechal hrabě Černín areál rozšířit o další budovy: zámeckou kapli, jízdárnu, lokajnu a konírnu. Autorem projektu se stal významný pražský architekt Ignác Jan Nepomuk Palliardi. Zámecké interiéry dotváří bohatá malířská výzdoba, která je výrazným protikladem k určité strohosti samotné budovy. Jejím autorem je pražský malíř a dekoratér Antonín Tuvora. Pracoval metodou al secco, což je malba na suché vápenné omítce.
Původní název zámku byl Waldschloss (Lesní zámek) nebo Jagdschloss (Lovecký zámek). Sloužil především jako letní sídlo, místo oddychu. Dnešní název Kozel snad pochází ze staré pověsti, která hovoří o tom, že zde v dobách slovanských pohanů stávalo obětiště, kde bývali obětováni kozlové. Jan Vojtěch Černín odkázal lesní zámek svému prasynovci hraběti Kristiánovi Vincenci Valdštejn-Vartenberkovi. A v majetku tohoto rodu zůstal až do roku 1945.
Kromě celé řady zajímavých exponátů v nádherně zdobených interiérech, které představují život tehdejší šlechty, se Kozel může pyšnit nejednou zajímavostí. Patří k nim kupříkladu zámecké divadélko, které vzniklo kolem roku 1832 a dochovalo se v autentické podobě až do dnešních dnů. Sál divadla kukátkového typu má rozměry 9,2 x 7 m a výšku 5,6 m. Rozměry hlediště jsou 5,8 x 7 m. Jsou v něm dvě původní lavice pro diváky a jedna pod rampou pro hudebníky. Podlaha je vydlážděná původními čtvercovými cihlami, tzv. topinkami. Z původních kulis jsou zachovány dvě proměny, jedna exteriérová (les s řekou a ruinou v pozadí) a jedna interiérová (šlechtický empírový sál).
Mezi zámeckými exponáty najdeme předměty luxusní i denní potřeby. Součástí zámeckých sbírek je i výjimečná knihovna šlechtického rodu Stadionů. Je unikátní hned ze tří důvodů: počtem francouzské osvícenecké literatury, Nádvoří lesního zámku Kozel. která v té době podléhala cenzuře, na tu dobu neobvyklým množstvím anglicky psané literatury a vysokou kvalitou knižních vazeb.
Zámek je obklopen rozsáhlým 40hektarovým parkem. Jeho historie je stejně zajímavá jako dějiny zámku. Původně šlo o zámeckou oboru a parkovým způsobem bylo upraveno jenom nejbližší okolí zámku. Oboru však brzy nahradil otevřený les a zvěř se lovila v tzv. volné honitbě. Pak vznikl z obory anglický park s rozvolněnou kompozicí a důmyslně skrytými cestičkami. Dnešní vzhled parku vychází z původní podoby, kterou mu vtiskl první kozelský zahradník a dodnes uznávaný vášnivý archeolog F. X. Franz (1838–1910).
Největší botanickou raritou parku je jistě sto šedesát let starý liliovník tulipánokvětý, strom, který pochází ze Severní Ameriky. Koncem května a na počátku června začíná nádherně kvést. A květy tohoto stromu skutečně připomínají malé tulipánky. Zámecký park je také vyhlášen rozsáhlými a nádhernými porosty rododendronů a sbírkou historických růží tvořících jádro zahrady obklopující zámek.
Dubové rošty tvoří základ podlah v zámeckém interiéru.
Co se týká podlah, zámek nemá nádherné parketové podlahy, jaké můžeme obdivovat na jiných šlechtických sídlech plnících zejména reprezentativní funkci. Kozel byl přeci jenom loveckým zámečkem určeným původně pro sezonní pobyt. Jde tedy většinou o jednoduché dřevěné podlahy. Přesto je tu pár zajímavých aspektů. Na několika místech zámku se nachází původní dlažba ze zmíněných čtvercových cihel – topinek a dlažba z původních žulových desek. Zajímavé je i dochované vydláždění průjezdu dubovými špalíky, které měly tlumit hluk projíždějícího kočáru.
Valené cihlové klenby ventilačních kanálů zajišťují optimální klimatické podmínky.
Dřevěné podlahy v zámeckých komnatách bohužel původní nejsou. V 70. letech 19. století se Valdštejnové rozhodli, že zámek přestane plnit funkci letní rezidence a bude sloužit k celoročnímu obývání, a byl proto přestavován. V rámci těchto úprav došlo k fatální chybě. V domnění, že průduchy, resp. vyústění ventilačního systému, vnitřní prostory ochlazuje, byly tyto zazděny a od té doby nebyla vzlínající vlhkost odvětrávána a přes valené cihelné klenby kanálů prostupovala do interiérů. Ve vlhkém prostředí začaly hnít dřevěné konstrukce podlah a zhoubně bujela dřevokazná houba, dřevomorka slzící (Serpula lacrymans), která postupně devastovala veškeré dřevěné podlahy. Po marné opakované výměně shnilých prkenných desek byly napadené dřevěné konstrukce zlikvidovány a klenby kanálů zasypány škvárou, do které byly zabudovány klasické polštářové podlahy. To samozřejmě neodstranilo příčinu vlhnutí a situace se znovu opakovala – podlahy hnily až do roku 1982. Havarijní situace vyvrcholila v okamžiku, kdy se jedna návštěvnice vzhledem k prohnilému prknu pod kobercem propadla do podlahy.
Pokládání dlažby z cihlových topinek.
Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni rozhodlo vytrhat napadenou dřevěnou podlahu, přebetonovat nefunkční ventilační kanály a na betonovou „slepou“ podlahu položit prkennou.
Tehdejší správce objektu Karel Bobek považoval toto řešení za nevhodné, doslova za nefunkční a necitlivé. Společně s architektem Josefem Hlavatým a inženýrem Michalem Balíkem (SURPMO Praha) byl vypracován projekt revitalizace původního řešení tzv. odvětrávaných podlah, který ovšem předpokládal odstranění veškerých konstrukcí dřevěných podlah napadených dřevomorkou. V té době fungoval monopol stavební firmy OSP Plzeň-sever na opravy a rekonstrukce historických památek. Ta však tuto stavební akci odmítla pro nedostatek materiálu a odborné kapacity. Po komplikovaných jednáních s tehdejším nadřízeným orgánem (Krajský národní výbor – odbor kultury) se kastelán Karel Bobek rozhodl řešit krizovou situaci svépomocí.
Interiéry zámku Kozel jsou zdobeny nádhernými výmalbami.
V březnu 1983 začaly asanační práce – bourání podlah v hostinském křídle. Při bouracích pracích se zjistilo, že houbou jsou napadeny rovněž truhlářské prvky – deštění pod okny, tesařské zárubně a obložky všech dveří.
Původní podlahy, které se zachovaly pouze dvě, byly osazeny jedlovými deskami zhruba o rozměrech 220 cm x 60–80 cm. Vzhledem k tomu, že z parku byla při sanaci získána pouze jedna jedle, bylo rozhodnuto, že podlahy budou smrkové. Paralelně tedy probíhalo zpracování smrkové a dubové kulatiny na řezivo – fošny na vlastní podlahové desky, jejichž rozměry byly sjednoceny na 200 x 70 cm a trámky na rošty 14 x 14 cm a 10 x 10 cm.
Dub byl použit na zpevňující svlaky na spodní straně desky – zadlabané na „rybinu“, a lemující pásky, přes které byly desky šroubovány do trámových roštů.
Zámecké divadélko.
Pořez smrkové kulatiny bylo obtížné zajistit – v té době existovalo jen velmi málo katrů, které fungovaly jako malá zařízení v přidružených výrobách JZD. Ještě obtížnější však bylo toto řezivo vysušit. Což se nakonec podařilo díky pomoci Dřevopodniku Plzeň.
Podlahové desky, resp. „parkety“, vyráběli zaměstnanci zámku v truhlářské dílně svépomocí. Desky byly montovány na rošty mezi sebou na „falešné pero“ – tedy jako rozebíratelný spoj, a v každém ze tří polí v jednotlivých salonech byla jedna deska vyjímatelná kvůli budoucí kontrole.
Opravy pokračovaly ve stejném režimu i v roce 1984 ve společenském křídle zámku: sanace, oprava ventilace, oprava všech dřevěných prvků, opravy nástěnných maleb poškozených při bouracích pracích. Této příležitosti však bylo využito pro sjednocení úrovně všech podlah, čímž byla zajištěna bezbariérovost návštěvnické trasy. V osmi případech to ovšem znamenalo rozebrat a znovu postavit kachlová kamna, která
stála pouze na násypu škváry.
Parketové desky byly z rubové strany chemicky ošetřeny Lastanoxem Q rozpuštěným v technickém lihu.
Ventilační systém byl po dokončení opravy odzkoušen kouřovými dýmovnicemi. Měřicí přístroje potvrdily jeho funkčnost v různých teplotních podmínkách i ročních obdobích.
Poslední etapa prací začala v roce 1985. V osmi místnostech provozního zázemí, kde jsou keramické podlahy – cihelné topinky, byly vybudovány nové vzdušné kanály pomocí sloupků z betonových cihel a armovaných prefabrikovaných překladů, na něž byly položeny „topinkové“ podlahy. Rekonstrukce podlah a revitalizace odvzdušňovacího systému byla dokončena v říjnu 1985. Zároveň byla provedena celková rekonstrukce elektroinstalace, vybudováno sociální zázemí pro pracovníky zámku a dvě zasedací místnosti pro potřeby správy zámku.
Původní dlažba z cihlových topinek.
V rámci zmíněných rekonstrukčních prací bylo vyvezeno více než 400 m³ suti, pořezáno 1000 m³ kulatiny a zabudováno 100 m³ trámových konstrukcí. Celkem bylo vyrobeno 850 parketových desek. S postupující rekonstrukcí se podařilo postupně restaurovat jednotlivé mobiliární předměty expozice. A to vše, krom restaurování mobiliáře, bylo zvládnuto vlastními silami zaměstnanců zámku Kozel.
Vjezd do zámku je dlážděn dubovými špalíky, které tlumily hluk projíždějících kočárů.
Tak jako každý rok i letos se lesní zámek Kozel těší na své návštěvníky. Objekt je otevřen od 28. března do 1. listopadu. Kromě běžných prohlídek se po celý rok v zámeckém areálu odehrává celá řada akcí, výstav, koncertů a besed se zajímavými lidmi.
Mgr. Aleš Česal, pracovník pro vztahy s veřejností státního zámku Kozel,
s využitím vzpomínek dlouholetého kastelána Karla Bobka
Foto: autor a archiv státního zámku Kozel
