Tajný život zámecké parkety I. díl – jak vznikala historická parketová podlaha

Historické parketové podlahy patří k významným dokladům vývoje evropského uměleckého a stavebního truhlářství. Představují spojení architektonického návrhu, znalosti vlastností dřeva a přesného řemeslného zpracování. Dodnes tvoří nedílnou součást interiérů řady zámků, paláců a dalších historických objektů.

Reprezentativní parketové podlahy se v evropské architektuře výrazněji rozšířily ve druhé polovině 17. století. Jejich vývoj souvisel s proměnou reprezentačních interiérů, v nichž byla podlaha chápána jako nedílná součást celkového architektonického řešení.

Versailles jako mezník

Významným mezníkem ve vývoji evropských parketových podlah se stal zámek Versailles. Dřevěné podlahy sestavené z jednotlivých prvků byly známé již před 17. stoletím, avšak právě zde dosáhly mimořádného rozsahu a vysoké technické úrovně.

Velké čtvercové parketové tabule s charakteristickou rámovou konstrukcí, u nichž je vnitřní pole sestaveno z kratších dřevěných prvků kladených šikmo vůči obvodovému rámu, se dnes označují jako parquet de Versailles. Ve Versailles byly doloženy již v roce 1684, tehdy ještě pod označením parquet de menuiserie („truhlářská parketa“). Toto označení se vztahovalo ke způsobu jejich zhotovení v truhlářské dílně (menuiserie), nikoli ke konkrétnímu dekorativnímu vzoru. Označení parquet de Versailles se ustálilo později podle místa jejich použití.

Jedním z důvodů rozšíření byly praktické problémy spojené s mramorovými podlahami. Ty vyžadovaly časté mytí, přičemž voda pronikala do dřevěných stropních konstrukcí a urychlovala jejich degradaci. Dřevěné parketové podlahy tento problém významně omezovaly a současně poskytovaly komfortnější povrch pro každodenní užívání.

Dokončení pokládky parket ve většině reprezentačních prostor zámku je doloženo k roku 1693, kdy švédský architekt Nicodemus Tessin mladší zaznamenal:

Il n’y a qu’une seule pièce à Versailles dont le parquet soit par carrés […] tout le reste est en losange à la nouvelle manière.
(„Ve Versailles je pouze jedna místnost s parketou kladenou do čtverců; všechny ostatní jsou provedeny v novém diamantovém vzoru.“)

Tento zápis představuje jeden z nejvýznamnějších dobových pramenů dokumentujících rozšíření nového typu parketových podlah ve Versailles. V odborné literatuře se občas objevuje tvrzení, že autorem tohoto vzoru byl královský architekt Jules Hardouin-Mansart. Přímý dobový pramen, který by takové autorství potvrzoval, však není znám. Hardouin-Mansart jako první architekt Ludvíka XIV. řídil rozsáhlé přestavby Versailles a významně ovlivnil podobu jeho reprezentačních interiérů. Samotný geometrický vzor parquet
en losange se však v dobových pramenech objevuje jako obecně používaný typ parketové podlahy, nikoli jako individuální architektonický návrh.

Základní typy historických parketových podlah

Geometrie historické parketové podlahy vycházela z architektonického řešení interiéru. Parketová kompozice respektovala proporce místnosti, její kompoziční osy i rozmístění architektonických prvků a byla obvykle navrhována jako nedílná součást celkového řešení interiéru. Z hlediska způsobu výroby lze historické parketové podlahy rozdělit na dva základní typy.

Prvním z nich jsou vlysové parkety. Skládají se z jednotlivých dřevěných dílců obdélníkového nebo kosodélníkového tvaru, které byly připravovány v truhlářské dílně. Teprve při pokládce se z nich vytvářely různé vzory, například rybinová nebo chevronová vazba, ve francouzském prostředí označovaná jako point de Hongrie.

Druhým typem jsou tabulové parkety (parquets en panneaux). Jednotlivé parketové tabule byly vyráběny předem v truhlářské dílně jako samostatné konstrukční celky a na stavbě se osazovaly podle předem připraveného návrhu. Každá parketová tabule měla v celkové skladbě podlahy své přesně určené místo.

Přečtěte si:  Experimentální bydlení v domě ze včelích pláství

Francouzská a středoevropská konstrukční tradice

Přestože se historické parketové podlahy v jednotlivých evropských zemích vzájemně ovlivňovaly, zachovaly si odlišné konstrukční principy vycházející z místních stavebních tradic, způsobu provádění stropních konstrukcí i možností jednotlivých řemeslných dílen.

Ve Francii se parketové tabule zpravidla ukládaly na nosný rošt tvořený hranoly označovanými jako lambourdes. Ty tvořily samostatnou vyrovnávací a nosnou vrstvu mezi stropní konstrukcí a parketovou podlahou. Jejich rozmístění odpovídalo rozměrům jednotlivých parketových tabulí a umožňovalo jejich stabilní uložení. Tento způsob konstrukce představoval charakteristický princip francouzských parketových podlah, u nichž byla pohledová vrstva oddělena od vlastní konstrukce stropu.

Ve středoevropském prostředí se parketové tabule nejčastěji ukládaly na prkenný záklop tvořící součást stropní konstrukce. Pokud bylo nutné vyrovnat nerovnosti podkladu nebo upravit výškovou úroveň podlahy, doplňoval se záklop vyrovnávacím roštem z latí. Způsob uložení parketových tabulí tak vycházel především z odlišného stavebního řešení stropů, nikoli pouze z rozdílné truhlářské tradice.

Odlišnosti se projevovaly také v konstrukci samotných parketových tabulí. Ve Francii se v průběhu 17. a zejména 18. století rozvinula specifická tradice rámových parketových tabulí, u nichž obvodový rám spolu se systémem vnitřních příček tvořil nosnou konstrukci tabule a současně určoval výslednou kompozici geometrického vzoru. Tento konstrukční princip dosáhl vrcholu u reprezentačních podlah typu parquet de Versailles a dalších složitých rámových kompozic.

Rámová konstrukce však nepředstavovala jediný francouzský způsob zhotovení parketových tabulí. Ve Francii se v pozdějším období stejně jako v dalších evropských zemích uplatňovaly také dvouvrstvé konstrukce parket, jejichž nosnou část tvořila prkenná vrstva z masivního měkkého dřeva, na kterou byla teplými glutinovými klihy nalepena pohledová vrstva z kvalitního tvrdého dřeva. Toto konstrukční řešení umožňovalo vytvářet složité geometrické vzory i intarzované kompozice a současně zvyšovalo rozměrovou stabilitu parketové tabule díky spojení dvou vrstev s rozdílnými vlastnostmi dřeva.

Ve střední Evropě se rámové konstrukce uplatňovaly spíše omezeně, zejména v prostředí ovlivněném francouzskou dvorskou kulturou. Častější byly masivní a dvouvrstvé parketové tabule vycházející z místních truhlářských tradic a dostupnosti jednotlivých druhů dřeva.

Rozdílné konstrukční principy odrážely nejen stavební tradice jednotlivých regionů, ale také dostupnost materiálu, technickou úroveň truhlářských dílen a požadavky investorů. Právě jejich vzájemné ovlivňování vytvořilo mimořádně pestrou škálu historických parketových podlah, která dodnes představuje významnou součást evropského stavebního dědictví.

Výběr dřeva a příprava materiálu

Výroba historické parketové podlahy začínala dlouho před samotnou prací v truhlářské dílně. Kvalita výsledného díla závisela především na správném výběru dřeva, jeho zpracování a dostatečném přirozeném vyschnutí. Volba dřeviny se odvíjela od konstrukčního typu parkety, požadovaných vlastností materiálu i zamýšleného výtvarného účinku.

Henri-Louis Duhamel
du Monceau.

Ve středoevropském prostředí patřil k nejvýznamnějším dřevinám dub (Quercus robur a Quercus petraea), který byl ceněn zejména pro svou mechanickou odolnost a vhodnost pro zhotovování masivních parketových tabulí. U masivních konstrukcí tvořil dub často celý materiál parketové tabule. Pro dosažení barevných kontrastů a rozmanitých vzorů se používaly také další domácí dřeviny, zejména javor, jasan, ořech, hrušeň, třešeň nebo švestka. U mimořádně reprezentativních podlah se příležitostně uplatňovaly i dovážené exotické dřeviny.

Přečtěte si:  Nová kolekce designérky Patricie Urquioly

U dvouvrstvých parketových tabulí byla volba materiálu odlišná. Nosnou prkennou vrstvu tvořilo zpravidla dostupnější dřevo vhodné pro stabilní podklad, zatímco pohledová vrstva byla zhotovována z kvalitních tvrdých dřevin vybraných podle kresby, barevnosti a možností vytváření složitých geometrických nebo intarzovaných vzorů. Toto konstrukční řešení umožňovalo spojit stabilní nosný podklad s náročnou pohledovou úpravou. Dobové odborné spisy věnovaly výběru a přípravě dřeva mimořádnou pozornost. Henri-Louis Duhamel du Monceau ve svém šestidílném díle Traité complet des Bois et des Forêts (1755–1768) podrobně popisuje význam správné doby kácení i následného přirozeného vysychání dřeva. Délka vysychání závisela na tloušťce materiálu, způsobu jeho uložení i okolních podmínkách a představovala jeden z rozhodujících předpokladů budoucí tvarové stability.

André-Jacob Roubo.

Neméně důležitý byl způsob pořezu kmene. André-Jacob Roubo ve svém díle L’Art du Menuisier (1769–1775) rozlišuje radiální (bois de quartier) a tangenciální (bois de dosse) řez. Radiálně řezané dřevo se vyznačuje vyšší rozměrovou stabilitou a menšími objemovými změnami, zatímco tangenciální řez zvýrazňuje kresbu letokruhů, ale je náchylnější k deformacím. Výběr způsobu pořezu proto nebyl pouze otázkou estetiky, ale především požadovaných vlastností jednotlivých částí parkety.

Volba dřeviny, způsob jejího vysušení i orientace vláken zásadním způsobem ovlivňovaly životnost celé parketové podlahy. Zkušenosti historických truhlářů v této oblasti představovaly výsledek dlouhodobě předávané řemeslné praxe a patřily k nejcennějším znalostem tehdejších dílen.

Truhlářská dílna a výroba

Výroba historických parketových podlah patřila k nejnáročnějším oblastem uměleckého truhlářství a vyžadovala spojení vysoké úrovně řemeslného zpracování, přesné organizace práce a promyšleného výrobního postupu. Rozsáhlé zakázky nebyly pouze výsledkem individuální zručnosti jednotlivých řemeslníků, ale vyžadovaly koordinaci celého výrobního procesu a důslednou kontrolu jednotlivých částí budoucí podlahové kompozice.

Za technologické provedení a organizaci práce v dílně odpovídal mistr truhlář, který zajišťoval výběr materiálu, rozdělení jednotlivých pracovních postupů a kontrolu přesnosti provedení. U složitějších reprezentačních podlah vycházela výroba z podrobného návrhu, podle kterého byly připravovány jednotlivé parketové tabule, jejich konstrukční části i prvky výsledného vzoru. Jednotlivé části byly v dílně opracovávány s mimořádnou přesností, protože i nepatrné odchylky mohly narušit návaznost geometrického vzoru celé podlahy. U náročnějších kompozic proto předcházelo vlastnímu položení zkušební sestavení, při němž se ověřovala správnost uspořádání jednotlivých částí, přesnost spojů i celková návaznost vzoru.

Parketové tabule nebo jejich části byly následně označovány montážními značkami, které umožňovaly jejich správné sestavení na místě určení. Na rubových stranách historických parketových tabulí se dodnes nacházejí různé typy značení čísly, písmeny nebo jednoduchými značkami, které dokládají způsob označování a sestavování jednotlivých částí při výrobě a pokládce. Výroba historických parket tak nebyla pouze otázkou zručnosti jednotlivých řemeslníků, ale představovala složitý proces vyžadující spojení návrhu, znalosti materiálu, přesného opracování a systematické organizace práce. Právě tato kombinace umožnila vznik podlahových kompozic, které dodnes patří k nejcennějším dokladům evropského truhlářského umění.

Přečtěte si:  Barvy roku 2024: broskev, meruňka, zlatý med, chladná modrá i pastelově teplý odstín vanilkové

Tři podoby historické parkety

Historické parketové podlahy se liší nejen konstrukcí a vzorem, ale také způsobem, jakým byly navrženy v rámci konkrétního interiéru. Následující příklady ukazují různé přístupy k tvorbě parket v evropském prostředí. Zámek Kačina představuje zajímavý příklad středoevropské parketové tvorby počátku 19. století. Novostavba zámku vznikala v letech 1817–1823 pro hraběcí rod Chotků a parketové podlahy byly součástí původního návrhu interiérů. Dochované návrhy i realizované podlahy ukazují širokou škálu vzorů a složitějších kompozic, které se odlišují od běžných geometrických skladeb používaných v tehdejší zámecké architektuře. Kačina dokládá, že návrh parketové podlahy mohl být nedílnou součástí celkové architektonické koncepce prostoru.

Zámek Kačina.

Zámek Łańcut v Polsku představuje jiný typ dochovaného souboru historických parket. Jeho interiéry vznikaly především v průběhu 18. a na počátku 19. století a ve dvaceti místnostech se tam dochovalo 31 různých vzorů dekorativních dřevěných podlah. Jednotlivé místnosti představují různé konstrukční a výtvarné principy, od jednodušších geometrických skladeb až po náročnější kompozice využívající kombinaci různých dřevin a intarzii. Význam Łańcutu spočívá zejména v rozsahu dochovaného souboru, který umožňuje sledovat různé podoby historické parketové tvorby v rámci jedné rezidence.

Zámek Łańcut

Zámek Versailles ve Francii je spojen se vznikem typu velké rámové parketové tabule označované jako parquet de Versailles. Tento typ, vyvinutý na konci 17. století, tvořily masivní rámové tabule s diagonálně skládaným vnitřním polem. Konstrukce se stala jedním z nejrozšířenějších vzorů evropských reprezentačních parket a její označení se dodnes používá pro celou skupinu podobných parketových tabulí. Versailles ukazuje, jak mohl konkrétní typ podlahy ovlivnit další vývoj historické parketové tvorby.

Tyto tři příklady ukazují rozdílné podoby historické parkety v evropském prostředí. Kačina dokládá význam návrhu podlahy jako součásti architektonické koncepce interiéru, Łańcut zachovává rozsáhlý soubor různých historických řešení a Versailles představuje konkrétní typ francouzské rámové parkety, který získal mezinárodní označení a stal se jedním z nejznámějších symbolů historické parketové tvorby.


Co nás čeká příště

Vznik historické parketové podlahy byl dlouhodobý proces, v němž se spojovala architektura, znalost vlastností dřeva a zkušenost uměleckého i stavebního truhlářství. Její podoba vycházela nejen z požadovaného vzoru, ale také z pochopení materiálu, konstrukčních principů a přesného řemeslného zpracování. Právě propojení těchto znalostí umožnilo vznik podlah, které i po více než třech stoletích zachovávají původní materiálovou podstatu a poskytují cenné svědectví o způsobech práce historických truhlářských dílen.

Ve druhém díle se zaměříme na povrchové opracování historických parket, tradiční voskové úpravy a práci s glutinovými klihy.


Michaela Reichlová
parquet-renspol.cz

About Author

Comments are closed.