V předchozím 1. dílu tohoto článku jsme upozornili na skutečnost, že ještě na samém konci 19. století nebyla většina bytů vybavena místnostmi sloužícími k uspokojení hygienických potřeb, tzn. koupelnami a splachovacími záchody. Není tedy divu, že dnes běžné interiérové keramické obklady se teprve od prvních desetiletí následujícího 20. století postupně stávaly nedílnou součástí obytných a jiných budov.
Sokl byl obvykle nezdobený, tmavší.
Obklad je završen pásky s vegetabilním dekorem a obrubkami.
V minulém čísle časopisu jsme prezentovali ukázky prvních zdobených i nezdobených glazovaných obkládaček z keramických továren v Rakovníku a v Horní Bříze. Nyní se můžeme zabývat dalším vývojem a upotřebením tohoto dnes velmi oblíbeného stavebního materiálu.
Bělninové neboli pórovinové obkládačky, které byly vyráběny od konce 19. století, byly tenčí než kachle. Vyznačovaly se velkou pevností střepu, glazovaným povrchem a zpravidla měly čtvercový formát. Kvalitě používaných kaolinitických jílů, majolikových glazur i způsobu vypalování byla věnována velká pozornost. V průběhu prvního čtvrtletí 20. století se pórovinové obkládačky staly materiálem běžně používaným k obkládání stěn místností s hygienickým zařízením. V různých hospodářských stavbách byly využívány tam, kde byl kladen důraz na zachování čistoty interiéru, např. v mlékárnách.
Keramický obklad místnosti WC v činžovním domě ze samého počátku
20. století. Starší interiérové keramické obklady byly vždy rozčleněny na tři části:
sokl, základní plochu a více či méně výrazné vrchní rámování. Při adaptacích
bytů a opravách vodovodních i jiných instalací bývají bohužel podobné historické
povrchové úpravy bez rozpaků porušovány nebo zcela likvidovány.
Přiložené snímky svědčí o tom, že keramické obklady z nezdobených obkládaček bývaly ve výšce 1,5–2 m nad podlahou zakončeny odlišně zbarvenými pásky s různými ornamenty, zprvu rostlinnými a později spíš geometrickými. Tvarem i zbarvením odlišný keramický materiál byl používán také pro zvýraznění soklu. Svislé spáry nebyly průběžné, stěna byla obvykle obložena na vazbu.
Keramické pásky s geometrickými ornamenty ze sbírek Centra stavitelského
dědictví Národního technického muzea v Plasech. Způsob jejich využití při
obkladu stěn v interiéru vysvětlují další snímky.
Obkládání stěn bylo zpočátku považováno za práci kamnářskou. Kachlové a zřejmě i první bělninové obkládačky se osazovaly způsobem zvaným „na špunty“. Byly nejprve upevněny ke stěně jen menším množstvím malty z kamnářské hlíny, nanesené na střed jejich rubové strany. Až po osazení a vyrovnání celé vodorovné řady byly dutiny mezi obkládačkami a podkladem zality řídkou cementovou maltou. Později byla i pro „špunty“ používána pouze cementová malta.
Dvě ukázky keramického obkladu nahoře zvýrazněného zdobeným páskem.
Výroba nejrůznějších obkládaček se dosti rychle rozvíjela. V zájmu kvalitního provedení obkladů stěn dodávaly keramické závody na významnější stavby své vlastní specializované čety kladečů. Snad právě proto nenalézáme ve starších stavebních příručkách cenu obkladačských prací, i když rozpis cen zednických a jiných stavebních prací bývá dosti podrobný.
Jako dekorativní prvek byly využívány i zvláštní ozdobné čtvercové obkládačky a úzké, jednoduše zdobené pásky. Ze snímku je zřejmé, že obklad byl bohužel necitlivě narušen při osazení zrcadla a dalších úpravách koupelny.
Obklad je v tomto případě nahoře zvýrazněn pouze odlišně zbarvenými pásky; je však završen obrubkami.
Pro úpravu stěny zámecké kuchyně byly použity zdobené čtvercové obkládačky. Svislé spáry jsou v tomto případě průběžné, stěna je obložena na střih.
V podchodu nádraží v Liberci zůstala zachována dlaždice s označením výrobce. Keramický materiál byl zřejmě dodán až z Vídně.
Ing. Alfréd Schubert
Foto: archiv autora
